KONEC SEBE SAMA

Mnoho věřících je svými selháními natolik přemoženo, že se cítí být v pasti, odkud už není pomoci. Izajáš o takových věřících napsal: „Ty ztrápená, vichrem zmítaná, útěchy zbavená …“ (Izajáš 54,11)

Někteří nakonec na Boha zanevřou. Unaví se v čekání, až zasáhne, a vyčítavě volají: „Pane, kde jsi byl, když jsem tě potřeboval? Volal jsem za vysvobození, ale ty jsi mi nikdy neodpověděl. Udělal jsem všechno, co jsem uměl, a přesto stále nejsem svobodný. Už mě unavuje činit pokání a plakat, aniž bych kdy viděl jakoukoli změnu.“ Mnoho takových věřících se vzdá všech snah a zcela se vydá své vášni.

Jiní upadnou do duchovní apatie. Jsou přesvědčeni, že se už o ně Bůh nestará. Říkají si: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“ (Izajáš 49,4)

Další zase soustředí veškerou pozornost na svůj hřích a snaží se setrvávat v neustálém stavu odsouzení. Ale to pouze způsobí, že jsou zmatení a volají: „‚Lpí na nás naše nevěrnosti a naše hříchy a my pro ně zahyneme. Jak budeme moci žít?“ (Ezechiel 33,10)

Usvědčení samo o sobě není cílem. Když jsme pokořeni vinou a zármutkem nad svým hříchem, nemáme v tom stavu zůstat. Cílem je dovést nás ke konci nás samých a k vítězství skrze kříž.

Po všem pláči a volání k Hospodinu David nakonec prohlásil: „Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.“ (Žalm 130,4) Duch svatý začal zaplavovat jeho duši vzpomínkami na Boží milosrdenství. A David se rozpomněl na vše, co se naučil o Otcově odpouštějící a milosrdné povaze. „Ty jsi ale Bůh odpuštění, milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý a velmi laskavý …“ (Nehemjáš 9,17)

David se brzy opět radoval a připomínal si: „… ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný.“ (Žalm 86,5)