Elíša zdědil úlohu proroka po Eliášovi. Ve 2. Královské 4 čteme, jak na Elíšu čekala jedna z velkých zkoušek. Přišla za ním Šúnemanka, které právě zemřel syn. V zoufalství řekla Elíšovi: „Modlila jsem se, postila, plakala a prosila; ale Bůh ho nezachránil. Když je můj syn pryč, nemám sílu žít dál. Jen nechápu, proč to Bůh dělá. Tohle je víc, než dokážu unést.“
Elíša odpověděl tím, že udělal něco neobvyklého. Řekl Gehazímu, svému sluhovi: ‚Přepásej se, vezmi si tuto hůl a běž! Cestou nikoho nezdrav a ani na pozdrav neodpovídej. Mou hůl pak polož chlapci na tvář.“ (2. Královská 4,29)
Gehazí poslechl Elíšovy pokyny, vešel do domu Šúnemanky a položil hůl na tvář mrtvého dítěte. Ale neobjevily se žádné známky života, a tak se Gehazí vrátil naproti Elíšovi se slovy: „Chlapec se neprobudil.“ (2. Královská 4,31)
Moje otázka zní: Co děláte, když všechno, co zkusíte, nepřinese žádný výsledek? Kam se obrátíte, když každé úsilí, které vynaložíte, nesplní účel?“
Přichází čas, kdy nemáme žádné zdroje kromě samotného Ježíše. V tomto příběhu je Elíša předobrazem Krista. Přišel do domu Šúnemanky, modlil se, položil se na tělo mrtvého chlapce a dýchal na něj, až se chlapcovo tělo zahřálo.
Co se stalo pak? Písmo říká, že chlapec sedmkrát kýchl a otevřel oči (viz 2. Královská 4,35). Žil! Co způsobilo nový život? Sám Ježíš přišel do té situace a vdechl chlapci život. Když nemáme žádnou naději, žádné zdroje, žádné schopnosti, Kristus vdechne do našich okolností svůj nadpřirozený život.
Modli se: „Pane, já nemám nic, ale ty máš všechno, a já tě teď potřebuji. Pokud nepřijdeš do mého problému, nezvládnu to. Já to nedokážu, ale ty to dokážeš, Pane!“