Boží soucit má nějaký účel. Význam jeho lásky přesahuje pouhé zaopatření našich potřeb. Zažil jsem, jak Bůh uzdravil lidi ze smrtelných nemocí, např. z rakoviny; avšak pokud se Ježíš brzy nevrátí, všichni uzdravení tak jako tak zemřou. Bůh je nebude stále uzdravovat až do věku 462 let.
Ježíš odpovídá na modlitby s cílem, abychom se ho začali ptát: „Kdo jsi?“ Ježíš chce, abychom se ho takto ptali. V Písmu to vidíme na mnoha místech.
„Tu se snesla na jezero bouře s vichřicí, takže nabírali vodu a byli ve velkém nebezpečí. Přistoupili a probudili ho slovy: ‚Mistře, Mistře, zahyneme!‘ On vstal, pohrozil větru a valícím se vlnám; i ustaly a bylo ticho. Řekl jim: ‚Kde je vaše víra?‘ Oni se zděsili a užasli. Říkali si mezi sebou: ‚Kdo to jen je, že rozkazuje i větru a vodám, a poslouchají ho?‘ “ (Lukáš 8,23-25)
Nestačí, že Ježíš pro nás koná zázraky, uzdravuje nás nebo odpovídá na naše žádosti. Teprve otázka: „Kdo jsi?“ je skutečným začátkem učednické cesty. Přecházíme od lásky k němu za to, co pro nás dělá, k tomu, abychom ho milovali za to, kým je.
Prosím, pochop mě, neříkám, že někdy „vyrosteš“ z proseb k Bohu za uzdravení či pomoc. Křesťanství není cesta do stavu, kdy budeš dostatečně zralý a přestaneš prosit Boha: „Obnovíš tento vztah? Přivedeš k sobě toho, koho miluji? Uzdravíš mě z nemoci?“ Stále se budeme takto modlit, ale Ježíš nás zve, abychom se také ptali: „Kdo jsi? Jaký jsi? Mohu ti v této situaci důvěřovat?“
Ježíš nás dříve či později dovede do bodu, kdy konečně uslyšíme, jak říká: „Já jsem.“ On je láska, spravedlnost, dobrotivost, slitování, chléb života, světlo světa. On udržuje naše tělo, srdce a mysl. On je dveřmi ke svobodě, radosti a plnosti života. On je vším, po čem toužíme.