KDE JSOU TI, KDO NA TEBE ŽALOVALI?

Kristus kázal blahoslavenství lidem, z nichž mnozí byli zlomeni a bez naděje: „Blahoslavení chudí v duchu … Blahoslavení, kdo pláčou … Blahoslavení nejste proto, že byste si to zasloužili, ale proto, že já jsem s vámi“ (viz Matouš 5,2-11).

Jaké zjevení! Jsme požehnaní jednoduše proto, že Ježíš je s námi. Požehnání Immanuela – „Bůh s námi“ (viz Matouš 1,23) – nabývá  zcela nového významu ve světle Izajášova proroctví: „Dám tě za smlouvu lidu, abys … znovu přidělil opuštěná dědictví.“ (Izajáš 49,8)

Požehnání Kristovy přítomnosti mělo umlčet všechny obviňující hlasy. Toto umlčení se doslova stalo v případě ženy přistižené při cizoložství (viz Jan 8,1-11). Náboženští vůdci ji přivedli k Ježíši a požadovali, aby ji obvinil, ale tajně měli pro to jiný důvod. Chtěli ho obvinit.

Slyšeli jste někdy křesťany obviňovat Boha z něčeho? Slyším to od lidí neustále ve svém pastoračním poradenství: „Bůh v mém životě nepůsobí. Věrně se modlím, ale neodpovídá. Udělal jsem vše, co jsem mohl, ale stále mě neosvobodil.“ Přesně tohle chce satan – abychom v srdci obviňovali Boha. To vytváří nekonečný cyklus otroctví.

Ježíš odpověděl žalobcům: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“ (Jan 8,7) Bůh už nebyl tím, kdo byl obviňován. Ježíš obrátil pozornost tam, kam měla být obrácena, na jejich vlastní hřích. Reagovali tak, že jeden po druhém odcházeli.

Všimněte si, co Ježíš tehdy řekl: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ (Jan 8,10) Ježíš nám dnes říká: „Kde jsou tvoji žalobci? Kde jsou hlasy, které říkají: ‚Jsi hříšný, nemáš naději, selháváš?‘ Jsou pryč! Já jsem teď tvá spravedlnost, všechny jsem je umlčel.“

Až nám tyto hlasy budou vřískat do uší, uslyšíme nad nimi další hlas, který říká: „Mé ovce slyší můj hlas a já je znám, a následují mě“ (Jan 10,27) Kristův hlas k nám promlouvá: „Umlčel jsem tvé žalobce.“ Jeho pravda proniká skrz hluk a rámus pokojem, který převyšuje veškeré chápání.