JEJICH SRDCE ZŮSTALO V EGYPTĚ

Když Izraelci tábořili u hory Sinaj, náhle horu pohltila temnota a plápolající oheň. Zprostřed ohromujících živlů Bůh promluvil: „Tato slova mluvil Hospodin k celému vašemu shromáždění na hoře z prostředku ohně, oblaku a mrákoty mocným hlasem“ (Deuteronomium 5,22).

Zatímco se toto vše dělo, Izraelci stáli zkamenělí strachem. Byli přesvědčeni, že zemřou dříve, než Hospodin domluví.Nakonec hlas utichl, blesky ustaly, zemětřesení skončilo a dokonce začalo svítit slunce. Když se lidé rozhlédli kolem sebe, viděli, že všichni zůstali naživu. Slyšeli skutečný, slyšitelný Boží hlas – a přežili!

Izraelští starší a vůdci kmenů svolali shromáždění. Očekávali bychom, že to bude největší shromáždění chvály v dějinách lidstva. Avšak to setkání nebylo setkáním chvály; místo toho starší řekli Mojžíšovi: „Nemůžeme prožívat takové věci. Nechceme už nikdy více slyšet Hospodinův podivuhodný hlas. Pokud k nám takto promluví ještě jednou, zemřeme. Od nynějška chceme slyšet jeho slova skrze lidská ústa.“

Jejich reakce je naprosto záhadná. Proč tak zareagovali na slavný Boží zázrak? Protože měli v srdcích skrytý hřích. Tajně uctívali modly. Stále lnuli k malým zlatým bůžkům, které si přinesli z Egypta.

Štěpán řekl, že tyto modly byly „obrazy, které jste si udělali, abyste se jim klaněli“ (Skutky 7,43). Izraelité je vytvořili jako napodobeninu velkých zlatých telat, která uctívali Egypťané. Nevzdali se ohavného modlářství.

Štěpán řekl, že i poté, co k nim Bůh slyšitelně promluvil, jejich srdce zůstala v modlářském Egyptě. Řekl o nich: „Naši otcové ho ale nechtěli poslouchat … a v srdcích se obrátili do Egypta“ (Skutky 7,39).

Z toho můžete vidět, proč Boží hlas způsobil, že se tito lidé třásli. Důvod, proč si mysleli, že by mohli zemřít, byl ten, že se ocitli v přítomnosti svatého, mocného Boha a ne vedle nějaké neživé vyřezávané modly. Jeho Duch zasáhl jejich duše a jejich svědomí je usvědčovalo.

Milovaní, slavný Boží hlas dává život. Když odvrátíme srdce od hříchu a cele se obrátíme k Bohu, můžeme jeho přítomnost přijmout s pokojem, a ne se strachem.