Nárokovat si moc, která je v Kristově jménu, není žádná komplikovaná teologická pravda. V knihovně mám knihy, které jsou napsány výhradně na téma Ježíšovo jméno. Autoři je napsa-li, aby pomohli věřícím porozumět hlubokým důsledkům skrytým v Kristově jménu, ale většina z těchto knih je tak „hlubokých“, že to čtenářům nakonec úplně přerůstá přes hlavu.
Věřím, že pravda, kterou máme znát ohledně Ježíšova jména, je natolik jednoduchá, že ji pocho-pí i dítě. Když předkládáme své žádosti v Ježíšově jménu, musíme být plně přesvědčeni, že je to jako by Ježíš sám žádal svého Otce.
Může toto být pravda? Nech mě to vysvětlit.
Víme, že Bůh miluje svého Syna. Bůh mluvil s Ježíšem a učil ho během jeho působení na zemi. Bůh nejen naslouchal, ale i odpovídal na každou žádost, kterou Syn vznesl. Ježíš o tom řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ (Jan 11,41–42) Stručně řečeno, Otec nikdy neodmítl žádnou prosbu od svého Syna.
Všichni, kdo věří v Ježíše, obdrželi synovství. Nebeský Otec nás přijímá jako svého vlastního Syna. Proč? Je to díky našemu duchovnímu spojení s Kristem. Ukřižováním a vzkříšením nás Ježíš spojil s Otcem. „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.“ (Jan 17,21)
Jednoduše řečeno, nyní jsme rodina, jsme jedno s Otcem i Synem. Byli jsme adoptováni s pl-ným dědickým právem, které má každé dítě. To znamená, že veškerá nebeská moc a prostředky jsou nám k dispozici prostřednictvím Krista.
Modlit se „ve jménu Ježíše“ není jen nějaké formule. Není to fráze, která má při vyslovení moc. Moc spočívá ve víře, že se Ježíš ujme naší věci a přinese ji k Otci na základě vlastních zásluh. Ježíš je našim obhájcem, prosí za nás. Moc spočívá v plné důvěře v to, že Bůh nikdy nezapře vlastního Syna a že my máme prospěch z naprosté věrnosti Otce vůči Synu.