Duch Svatý z nás vyhání strach – strach ze ztráty vykoupení, z odloučení od Boha, ze ztráty přítomnosti Ducha Svatého – tím, že do nás vkládá svou radost. Máme jít s radostí vpřed jako David, protože Bůh nás ujistil, že zvítězíme.
Jen několik křesťanů má tuto radost a vděčnost. Mnozí z nich nikdy nepoznali odpočinutí v duši nebo pokoj v Boží přítomnosti. Pohybují se v kruzích truchlení a představují si sami sebe raději pod Božím hněvem než pod jeho ochrannými křídly. Vidí jej jako přísného učitele, vždy nachystaného s bičem na jejich záda. Jsou nešťastní, jen s malou nadějí, víc mrtví než živí.
V očích Boha je naším problémem důvěra. Ježíš vyřešil problém s hříchem jednou provždy na kříži. Nesleduje nás neustále, aby nám řekl: „Tentokrát už jsi překročil čáru.“ Ale chová se k nám právě opačné. Jeho duch se nám neustále vemlouvá a připomíná nám Otcovu milující dobrotu, i když selžeme.
Když jsme zaměření na svůj hřích, ztratíme schopnost vidět to, co Bůh chce nejvíc: „Bez víry však není možné líbit se Bohu. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo ho hledají.“ (Židům 11,6) Tento verš vyjadřuje vše. Náš Bůh odměňuje a tak touží nás zahrnout svou milující dobrotou, že nás žehná mimo jakýkoliv plán.
Nebeský Otec touží, abychom o něm takto smýšleli: Miluje a opatruje s láskou ty, kteří mu důvěřují tak, jak Slovo vyhlašuje: „Oni toužili po lepší vlasti – po té nebeské. Sám Bůh se proto nestydí nazývat se jejich Bohem, neboť jim připravil město.“ (Židům 11,16)
Bůh říká: „Chci své děti ujistit, že očišťující krev mého Syna je překryla, a připravil jsem pro ně místo.“ Jeho Duch v nás šeptá tento slib našim srdcím a naplňuje nás láskou.