Jeden z prvních dopisů adresovaných církvi napsali apoštolové bratrům a sestrám z řad pohanů, kteří právě uvěřili. Autor píše: „Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné: Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva“ (Sk 15,28-29).
Na rozdíl od jiných Židů, kteří zatěžovali nové věřící nekonečným seznamem pravidel, Pavel vydává tento pokyn: „Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal“ (1. Kor 9,24-27).
Duch svatý Pavla inspiroval, když psal svým souvěrcům něco ve smyslu: „Bez ohledu na to, zda na danou věc existuje zvláštní pravidlo, nezapojujte se do ní, pokud si nejste jistí, že je biblicky v pořádku.“
V dobách, kdy jsem byl mladým pastorem, se mě věřící mládež často ptala: „Jak daleko ještě můžu zajít v té či oné záležitosti, abych se mohl ještě považovat za křesťana? Vím, že bych neměl spát s přítelkyní, ale můžeme spolu dělat alespoň tohle?“ Dospělí zase řeší jiná dilemata: „Vím, že bych se neměl opíjet, ale když si dám tři piva, je to už opilost? A co dvě piva? Jak velký kompromis se světem ještě můžu udělat?“
To je to naprostý opak toho, k čemu církev povolává Duch svatý. Měli bychom se spíš ptát: „Jak blízko se mohu dostat k Ježíši? Čeho se můžu ještě vzdát, abych se mu víc přiblížil? Pokud je v mém životě něco, co mě stahuje zpět k dřívějšímu životu před obrácením, jak se od toho mohu odříznout?“
V církvi bychom měli naslouchat Božímu slovu a říct si: „Chci, aby mé srdce bylo obřezáno. Chci mít čisté svědomí. Chci uposlechnout Boží slovo. Nic mě nezastaví na cestě za vítězstvím v závodě, který běžím.