Ve 2. Královské čteme o aramejské armádě obléhající město Samaří. Aramejci se jednoduše utábořili za městem a čekali, až Samařané umřou hlady. Situace ve městě byla natolik zoufalá, že ženy nabízely své děti k jídlu. Bylo to naprosto šílené (viz 2. Královská 6,24–33).
Čtyři malomocní, kteří žili u městské brány, si nakonec řekli: „Co tady sedíme, dokud nezemřeme? Kdybychom si řekli: Pojďme do města, ve městě je hlad a zemřeme tam. Jestliže zůstaneme tady, také zemřeme. Nuže pojďme, přeběhneme do aramejského tábora. Jestliže nás nechají naživu, budeme žít; jestliže nás usmrtí, zemřeme.“ (2. Královská 7,3–4) Takové tam bylo zoufalství. Neviděli z toho soužení cestu. Nevěřili Božímu slovu, že je zachrání, takže byli připraveni se vzdát nepřátelům.
Když dorazili do aramejského tábora, nikdo tam nebyl. Prohledali každý stan, ale nikde nikdo. Písmo vysvětluje: „To Hospodin způsobil, že v aramejském táboře uslyšeli zvuk vozů, zvuk koní, zvuk velkého vojska … A tak se zvedli a ještě za tmy se dali na úprk. Nechali tam své stany, koně, osly i tábor tak, jak byl, a utíkali o život.“ (2. Královská 7,6–7)
Když si to malomocní uvědomili, prošli celý tábor, najedli se, napili a ukryli si velké poklady, které Bůh poskytl.
„Potom si ale řekli: ‚Neděláme dobře. Dnes je den dobrých zpráv, a my mlčíme! Budeme-li vyčkávat až do ranního úsvitu, stihne nás trest‘ … Přišli k městské bráně a zavolali stráž“ (2. Královská 7,9–10). Pán celou situaci otočil a dal prostředky na obnovení a občerstvení svého lidu. Bylo to ohromné vítězství, nemělo se týkat jen několika lidí, ale mělo být sdíleno.
Pán slíbil svému lidu slavné vítězství nad nepřítelem, ale tím to nemá skončit. Bůh říká: „Udělám z tebe víc než přemožitele. Můj záměr s tebou a pro slávu mého království je mnohem větší. Mám v úmyslu přinést skrze tebe požehnání nesčetným lidem, kteří jsou ve stínu zoufalství a smrti. Přineseš jim dobré zprávy!“