BOŽÍ MILUJÍCÍ LASKAVOST

„Každý, kdo je pokoušen, je strháván a váben svou vlastní žádostivostí.“ (Jakub 1,14) Všichni jsme lákáni vlastními chtíči, každý, bez výjimek.

Jakub pak dodává: „Žádostivost pak počne a rodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.“ (Jakub 1,15) Mluví zde o procesu zrození hříchu. V každém srdcí je zárodek chtíče a každý hřích, kterého se dopustíme, se rodí z tohoto zárodku. Stejně jako žádné dvě děti nejsou stejné, žádné dva hříchy nejsou stejné. Každý člověk vytváří vlastní druh hříchu. V průběhu let se mnoho křesťanů se svým tajným hříchem smíří, oslepnou na něj a začnou ho brát na lehkou váhu.

Myslím na mnoho takových příkladů v těle Kristově. Může to být hřích hledání chvály od druhých, touha po postavení, pýcha na duchovní kořeny, biblické znalosti i důsledný modlitební život. Možná se považujeme za pokorné, laskavé a učenlivé, ale nejsme.

Milovaní, Bůh nebere žádný z hříchů na lehkou váhu. Tvrdě jsem se to naučil. Dnes, když se ohlížím za téměř padesáti lety služby, stydím se za dobu, kdy mě pýcha oklamala.

Pamatuji si, že jsem tehdy byl hlavním řečníkem na jedné konferenci. Pomyslel jsem si: „Pán mi požehnal tak velkým zjevením. Žádný z ostatních známých lidí na mě neudělal dojem. Bůh mě od narození oddělil za pomazaného kazatele.“

Zanedlouho jsem se dostal pod reflektor Ducha Svatého, který posvítil přímo na mou pýchu. Byl bych propadl zoufalství, pokud bych se nedržel Pavlova příkladu zahodit za sebe dřívější věci. Bůh mi projevil milosrdenství a já mu děkuji za jeho milost, a že mě tak dlouho snášel, i když jsem mu působil bolest. Mé srdce křičelo: „Pane, vím, že nejsem pokorný, skromný služebník, za kterého jsem se vždy považoval. Teď si uvědomuji, že každé pomazání, které mám, je díky tvé milující laskavosti.“

„Neklamte sami sebe, milovaní bratří! Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu.“ (Jakub 1,16-17)