Ezau se narodil první, a protože byl porostlý chlupy, pojmenovali ho „chlupatý“, ale jeho dvojče Jákob ho ještě v matčině lůně chytil za patu. Jaký šok musela porodní bába zažít, když viděla Ezaua vycházet, a drobná ruka držela jeho patu!
„Už v lůně držel svého bratra za patu, ale v mužném věku jako kníže zápasil s Bohem. Zápasil s andělem a přemohl ho.“ (Ozeáš 12,4-5) „Pak muž řekl: ‚Pusť mě, neboť vyšla jitřenka.‘ Jákob odpověděl: ‚Nepustím tě, pokud mi nepožehnáš.‘ “ (Genesis 32,27)
Prorok Ozeáš v této velmi krátké pasáži o Jákobovi shrnuje téma vítězství s Bohem: „Tento muž prahnul po Bohu a po všem, co pro něj Bůh měl.“ Jákob vyšel z matčina lůna s odhodláním vybojovat Boží požehnání, po kterém toužil. Bylo v něm něco, co by se dalo nazvat „zbožný instinkt“. Jako by říkal: „Bratře, pokud ty nechceš Boží plnost a požehnání, já chci. Jdi mi z cesty. Nezůstanu vzadu, pokud jde o Boží požehnání.“
Jákobova touha po Božím požehnání a celý jeho život reprezentují požehnání, která jsou v Kristu Ježíši. Nebyl to dvojnásobný podíl otcova bohatství, o který Jákob usiloval, ani mu nešlo o příslib vlastnictví země. Ne, Jákob chtěl něco víc. Chtěl Boží požehnání, aby mohl být v rodové linii Mesiáše, a toužil po kněžském požehnání. To znamenalo nejen být knězem své rodiny, ale také moci žehnat druhým.
Kněžskou službu vidíme v Genesis 27 v situaci, kdy Jákob žádal otce o požehnání: „… abys mi požehnal“ (Genesis 27,19). Byla to vysoká pocta být Boží rukou a mít moc žehnat druhým.
Milovaní, toto se vyžaduje od věřících. Bůh si chce vychovat lidi, kteří se nezajímají pouze o vlastní život, dům a pěkné auto. Hledá ty, kdo jsou lační po Božím požehnání ne pro sebe, ale k pomoci druhým!