Žalmista napsal: „Naši otcové ti důvěřovali; důvěřovali a zachraňoval jsi je, když k tobě křičeli, vyvázli, důvěřovali tobě a nezklamali se.“ (Žalm 22,5–6) Kořen hebrejského slova „důvěřovat“ naznačuje „vrhnout se ze srázu“. To znamená být jako dítě, které vylezlo nahoru na trám a nemůže se dostat dolů. Otec mu říká: „Skoč!“, dítě poslechne a vrhne se otci do náruče.
Jste právě teď v takové situaci? Jste na hraně, balancujete? Možná jste jednoduše rezignovali, to ale není důvěra. Důvěra je něco úplně jiného než pasivní rezignace, je to aktivní víra.
Když budeme intenzivněji toužit po Ježíši, zjistíme, že důvěra v něj má své opodstatnění. V určitém okamžiku života jsme si možná mysleli, že mu nemůžeme důvěřovat, že ve skutečnosti nemá kontrolu nad celkovou situací a že se musíme o sebe sami postarat. Ale sbližování s ním a lepší poznávání to mění.
Nakonec k němu nepřicházíme jen pro pomoc, když jsme na konci sil; ale začneme s ním chodit tak blízko, že slyšíme varování před problémy, které jsou před námi.
Důvěřující srdce vždy říká: „Všechny mé kroky vede Pán. Je milujícím Otcem. Dovolí utrpení, pokušení a zkoušky, ale nikdy ne víc, než dokážu unést. Vždy připraví cestu, jak uniknout. Má se mnou věčný plán a záměr. Spočítal všechny vlasy na mé hlavě a zformoval mě, když jsem byl v matčině lůně. Ví, kdy sedím, stojím nebo ležím, protože jsem zřítelnicí jeho oka. Je Pánem nejen nade mnou, ale nad každou událostí a situací, které se mě dotýkají.“
Skutečná důvěra uvolňuje v srdci tu největší sílu, kterou Bůh mohl lidem svěřit, větší než moc křísit mrtvé nebo uzdravovat nemocné. Když se skutečně plně spoléháme na Boha, dá nám moc, která obnoví zlomená srdce a životy, moc, která přinese Pánu slávu a čest.