DIVÁCI

Coby rodina Boží se shromažďujeme v modlitebnách, abychom uctívali Pána, zpívali, naslouchali a dávali. Jenže pokud si nedáme pozor, můžeme skončit jako diváci, namísto toho, abychom žili tak, jak by si Ježíš přál. Často když vidíme lidi v hříchu, živíme v sobě tajnou naději, že budou přistiženi, místo abychom jim z hříchu pomohli. A když se to stane, cítíme se v právu a myslíme si: „Já jsem to věděl. Vždycky se choval divně.“

Proč to děláme? Může to být proto, že nás obviňuje vlastní hřích. Každý máme v životě něco, po čem by druzí mohli hodit kamenem. Pravda je taková, že farizeové, kteří k Ježíši přivedli ženu přistiženou při cizoložství (viz Jan 8,3-11), mohli vytáhnout kohokoli z davu a ukamenovat ho. V dnešní době žalobci dělají totéž skrze sociální sítě a média.

Ježíšův způsob je ale jiný. „Ježíš se zvedl a zeptal se jí: ‚Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?‘ ‚Nikdo, Pane,‘ odpověděla. ‚Ani já tě neodsuzuji,‘ řekl jí Ježíš. ‚Jdi a už nehřeš.‘ “ (Jan 8,10-11)

Jako kazatel evangelia miluji tato čtyři slova: „Ani já tě neodsuzuji.“ Ježíš ji neodsoudil, a to byla radikální věc. Děje se to i dnes, když každému, kdo činí pokání, říká: „Ani já tě neodsuzuji.“

Ježíš pak náboženským vůdcům řekl něco ještě radikálnějšího: „Mám o vás mnoho co říci a soudit. Ten, který mě poslal, je ovšem pravdomluvný a já říkám světu, co jsem slyšel od něj.“ (Jan 8,26) Zní to jako urážka, ale Ježíš měl skutečně celý seznam toho, za co by je mohl odsoudit. Podobný seznam má i o našich životech dnes; ale místo toho, aby odsuzoval, říká: „Ani já vás neodsuzuji.“

Byla to úžasná chvíle. Odhalil mocnou lásku, která stojí za Boží milostí, že „Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka … Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Římanům 5,7-8)