„Seděli v temnotách šeré smrti, v železných poutech a v ponížení, neboť se vzepřeli tomu, co řekl Bůh, znevážili úradek Nejvyššího. Trápením pokořil jejich srdce, klesali, a nikde žádná pomoc.“ (Žalm 107,10–12)
Jsou spoutáni, v soužení, protože se vzepřeli Bohu a odmítli jeho rady. Milovaní, není to i váš obraz? Slýcháte zbožná kázání a Duch svatý vás usvědčuje, a přesto jste nešťastní a stále hřešíte?
Když člověk úmyslně neposlouchá Boha, má tendenci se skrývat a krčit ve strachu. Možná má pocit, že je všechno ztraceno, a myslí si: „Bůh si mě nemůže použít.“ Když jste v tomto stavu, ďábel vám našeptává: „Není pro tebe vysvobození. Nikdy se nezměníš, tvůj hřích způsobil, že Bůh skryl svou tvář.“
Satan do vás buší verši z Písma a překrucuje jejich smysl. Když sedíte v církvi, slyšíte pouze soud, nikoli Boží milosrdenství, protože jste pod odsouzením a strachem.
Nemám na mysli lidi, kteří se skrývají před Bohem, protože milují svůj hřích. Mluvím o křesťanech, kteří upadli, ale nenávidí svůj hřích a jejich stav je rmoutí. Něco v nich volá: „Zranil jsem Boha.“
Takovému křesťanu Boží slovo slibuje: „A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, zachránil je z tísně: vyvedl je z temnot šeré smrti, sám zpřetrhal jejich pouta. Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná: rozrazil bronzová vrata, železné závory zlomil.“ (Žalm 107,13–16)
Bůh nikdy neskryl a nikdy neskryje svou tvář před plačícím dítětem. Bez ohledu na to, jak hluboko jste klesli nebo kolik slibů jste mu dali a zase porušili, vždy slyší volání o pomoc a přivede vás zpět do blízkého obecenství s ním.