Ježíš vyprávěl podobenství o marnotratném synu jako pomůcku k pochopení velké pravdy. Podobenství nemluví jen o odpuštění ztracenému muži, ale ještě vice ukazuje potěšení otce, který vítá svého syna.
Ten příběh znáte. Mladý muž vzal díl majetku, který by zdědil po otci, a promrhal ho rozmařilým životem. Skončil na mizině, s podlomeným zdravím, zlomený na duchu. Na samém dně se rozhodl navrátit k otci. Písmo říká: „I vstal a šel k svému otci. Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ (Luk 15,20)
Všimněte si, že nic nezabránilo otci odpustit synovi. Mladý muž nemusel udělat nic, dokonce ani vyznat hříchy, protože jeho otec se již pro smíření rozhodl. Skutečně, otec běžel synu naproti a objal jej, jakmile jej viděl přicházet po cestě. Odpuštění není nikdy problém pro milujícího otce. Stejně tak, nikdy není problémem pro nebeského Otce, když vidí kající dítě. Ale odpuštění není hlavním předmětem tohoto podobenství.
Ježíš ve skutečnosti jasně ukazuje, že nestačí, aby bylo marnotratníku jen odpuštěno. Otec neobjal svého syna, aby mu odpustil a následně ho nechal jít svou cestou. Ne, otec toužil po blízkosti svého dítěte, po komunikaci s ním.
I když bylo marnotratníku odpuštěno a byl opět přijat, Otec toužil, aby se znovu usadil v jeho domě. Otec mohl být spokojen a radovat se pouze tehdy, když budou zase spolu. O to běží v tomto podobenství.
V otcových očích byl starý chlapec mrtev. Syn, který se vrátil domů, byl novým člověkem a jeho minulost nebude nikdy zmiňována. Otec prohlašoval: „Pokud jde o mě, tvé staré já je pryč. Kráčej se mnou jako nový člověk. Tak o tobě smýšlím. Nemusíš dál žít s pocitem viny. Nemluv stále o svém hříchu, o své nehodnosti. Hřích je vyřešen. Nyní přijď směle do mé blízkosti a účastni se mého milosrdenství a milosti. Těším se z tebe!“