Když se nám různí znalci Starého zákona snaží nějak přiblížit osobnost proroka Jeremiáše, popisují jej někteří z nich jako „naříkajícího proroka“. To je určitě pravda, ale tento muž nám zároveň přináší to nejradostnější zaslíbení, které ve Starém zákoně nalezneme. Skrze něj dal totiž Bůh svému lidu úžasné ujištění: „Uzavřu s nimi věčnou smlouvu, že jim nepřestanu prokazovat dobro, a dám do jejich srdce bázeň přede mnou, aby se ode mě neodvrátili“ (Jer 32,40).
Toto Jeremiášovo proroctví je plné milosti, radosti, pokoje a dobra. Ale za každým slovem, které tu prorok pronáší, je plno smutku, jež by člověk jen stěží snesl.
Jeremiáš píše: „Nitro, mé nitro! Svíjím se bolestí. Srdce mám sevřené, srdce mi buší! Nebudu mlčet, protože jsi slyšela, má duše, zvuk beraního rohu a válečný křik“ (Jer 4,19) a také „Kdo dá mé hlavě vodu a mým očím zdroj slz, abych plakal ve dne i v noci nad pobitými dcerami mého lidu?“ (Jer 8, 23)
Prorok zde ronil slzy, které nebyly jeho vlastní. Ve skutečnosti zaslechl nářek zlomeného Božího srdce. Pán varoval Jeremiáše, že pošle na Izrael soud. Pak řekl prorokovi: „Pláču a běduji nad horami, naříkám nad stepními pastvinami“ (Jer 9,9). Sám Bůh oplakává soud, který přijde na jeho lid. A prorok se k tomu nářku připojuje.
Co se stane, pokud se k Bohu přidáme a budeme truchlit spolu s Ním? Jeremiáš nám sděluje, jak s námi Hospodin sdílí své myšlenky a pocity. Bůh mu dal také závažné slovo poznání ohledně toho, co má přijít. „Hospodin zástupů, který tě zasadil, proti tobě vyslovil zlo … Hospodin mi to dal poznat a dozvěděl jsem se to. Tehdy jsi mi ukázal jejich činy“ (Jer 11, 17-18). Každé Boží dítě, které zná dobře Boží slovo, obdrží poznání o těžkých časech, které přijdou. Zároveň mu bude také dáno radostné povzbuzení ohledně Božích zaslíbení.
Jako Boží lid máme tu výsadu, že můžeme sdílet pocity, radosti a bolesti věčného srdce Božího.