„Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí. I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali“ (Židům 4,1-2).
Tento verš odkazuje na dávnou pouť Izraelců po poušti. Když přišli k hranicím Země zaslíbené, vyslali do země 12 zvědů. Jenom Jozue a Káleb přinesli dobrou zprávu; ostatních 10 zvědů podalo zprávu plnou nevěry a neposlušnosti. Otrávili studnu víry izraelského lidu, protože odmítli uvěřit Božím zaslíbením, že jim Bůh zajistí bezpečí. Přesně tato situace je zmíněna v listu Židům: „Přísahal jsem ve svém hněvu: Do mého odpočinutí nevejdou!“ Bůh to řekl i přesto, že jeho záměry byly ustanoveny ještě před založením světa (viz Židům 4,3).
Věřím, že nás, svoje následovníky, Bůh povolal, abychom žili vírou! Jediným způsobem, jak se může Boží moc projevit v našich životech jako vstup do odpočinutí, je právě to, že chodíme v Duchu svatém milostí skrze víru.
Pokud mi nevěříte, pokračujme dál ve čtení této kapitoly. „Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého“ (Židům 4,10). Jediným způsobem, jak vejít do Božího odpočinutí, je upustit od svého vlastního úsilí.
To ovšem neznamená, že nebudeme dělat nic. O tom svědčí život apoštola Pavla. Napsal dvě třetiny Nového zákona. Zasáhl evangeliem většinu Římské říše. Zakládal sbory ve velkém a přitom chodil v Božím odpočinutí. Odpočinutí, které nalezl, nespočívalo v nicnedělání, ale vzešlo z chození ve víře a v moci Ducha svatého.
Náš křesťanský život nemá vypadat nějak takto: „Dobře, Bůh už svoje udělal, já udělám to nejlepší, co se mi podaří udělat, a Bůh z toho něco vytvoří.“ To je přesně to, jak to nefunguje. Musíme vydat Bohu svoje vlastní porozumění, strategie a tvořivost. On svou strategií a tvořivostí udělá mnohem větší věci, než si my i jen dokážeme představit. Jednoduše musíme mít víru.