„Uvedl mě do hodovní síně, praporem své lásky mě zaštítil!“ (viz Píseň písní 2,4) V podobenství o marnotratném synu (viz Lukáš 15,11–32) nemohla být otcova radost úplná, dokud neseděl v hodovní síni spolu se svým mladším chlapcem. Musel se ujistit, že jeho syn má jistotu, že mu bylo odpuštěno, a jeho hřích byl smazán.
Kdybyste se v tu chvíli podívali do okna, viděli byste mladého muže, který právě poznal Boží lásku. Radostí tančil! Hrála hudba a on se smál a byl šťastný. Otec se z něho radoval a usmíval se na něj. Mrak strachu byl pryč. Už neposlouchal staré lži nepřítele: „Brzy se vrátíš do chléva! Nejsi hoden takové lásky.“ Ne, přijal otcovo odpuštění a vzal si od otce vše, co potřeboval.
Otec mu pošeptal: „Všechno, co mám, je tvoje. Už nikdy nemusíš mít hlad. Už nikdy nemusíš být osamělý, nuzný, odříznutý od mé pomoci.“
Drazí přátelé, zde je vykreslena plnost Boží lásky, samotné Boží srdce! Je to tak, že i v nejtemnějších dobách nás Bůh objímá, přivádí zpět a říká: „ Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ (Lukáš 15,23-24)
Dnes máme ještě lepší příslib: „… poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Ten, který v nás působí svou mocí, je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo si představujeme.“ (Efezským 3,19-20)
Bůh nám tím slibuje: „Nabízím vám lásku, která překonává všechno očekávání, překypující plnost, zaopatření v každé krizi, radost po celý život. Můžete přijít ke mně a dám vám to!“