Bůh touží s námi mluvit, jako bychom s ním seděli u stolu. Chce s námi mluvit od srdce k srdci o všech záležitostech. Bible říká: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjevení 3,20)
Tento verš se často používal k obrácení nespasených. Mluvíme o Ježíši, který stojí u dveří srdce hříšníka a touží vstoupit. Ale tak to není! Kontext ukazuje, že Kristus mluví k věřícím, těm, kdo již jsou oděni do bílého oděvu spravedlnosti, kteří si koupili zlato přečištěné v ohni, a jejichž oči jsou pomazány a otevřeny, jsou pokorní, Bohem milováni a káráni (viz Zjevení 3,15-19). Jde o kajícné, svaté lidi, kteří chtějí znát hlas Boží.
Když jsem četl verš 20 v této pasáži, vyskočila na mě tato slova: „Otevři dveře. Otevři dveře!“ Duch Boží promluvil jasně k mému srdci: „Davide, důvod, proč mě neslyšíš tak, jak já chci, abys mě slyšel, je ten, že tvůj duch není plně otevřený k slyšení.
Podle mého názoru dveře představují závazek, který mnoho křesťanů ještě plně neučinilo. Většina věřících se modlí: „Pane, vše, co potřebuji, je malá rada, pár slov nasměrování, rychlé připomenutí, že mě miluješ. Jen mi dej vědět, jestli dělám správnou věc nebo ne. Prosím, jdi přede mnou a otevři dveře.“
Ale Ježíš nám odpovídá: „Pokud ode mě chcete pouze vedení, mohu vám poslat proroka nebo kazatele. Problém je v tom, že jste ode mne daleko.“
Ježíš touží po vaší blízkosti, nejhlubších emocích, chce vstoupit do vašeho zamčeného pokoje. Chce si s vámi sednout, sdílet vše, co má na srdci, a mluvit s vámi tváří v tvář. Zjevení 3. kapitola je nádherným obrazem. Mluví o lásce a důvěrnosti, o sdílení tajemství, o něžném hlasu.
Když Ježíš přichází, přináší jídlo – chléb – tedy sám sebe. Když se jím budete živit, budete zcela nasyceni.