Byl prosinec 2002. Otci bylo jedenaosmdesát let, bojoval s rakovinou tlustého střeva a podstoupil kolostomii. Sestry, které mu přišly vyměnit sáček, měly roušky a igelitové rukavice. Při mé předchozí návštěvě bylo také potřeba vyprázdnit sáček, ale nečekal jsem na sestry a udělal jsem to, i když to nebyla moje povinnost. Byl to způsob, jak pomoci otci a ukázat jemu a mé rodině, že láska si neváhá ušpinit ruce.
Tím se pozoruhodně obměkčilo srdce mého otce. Hněval se na mě už mnoho let; od té doby, co jsem se stal křesťanem a odešel od policie. Několik týdnů před mou poslední cestou za otcem mi starší pastor v Times Square Church, David Wilkerson, řekl: „Bůh ti dá příležitost modlit se s otcem.
Když jsem dorazil do nemocnice, otec seděl v křesle vedle dveří pokoje. „Ahoj tati,“ řekl jsem. „Chceš se se mnou modlit?“
„Ano, chtěl bych,“ řekl. Věděl, s čím souhlasí. Modlil jsem se za to velmi podrobně. Nechtěl jsem, aby se snažil mě uklidnit, a také jsem nechtěl, aby byl zmatený. Při mých předchozích návštěvách jsem tam vyvyšoval Pána. Znal jsem svého otce a věděl jsem, že by se se mnou nemodlil, kdyby to nemyslel vážně. Jeho slovo vždy bylo pro něj závazkem.
Jakmile se usadil v posteli, jemně jsem se dotkl otcovy paže. „Mám tě rád, tati.“
„Cartere, mám tě rád.“
„Bude to tak úžasné, až se dostanu do nebe a uvidím tě tam, tati.“
„Budu tam.“
Bůh přivedl mého tátu k sobě a čtyřiadvacetiletá cesta modliteb za něj skončila úžasně. Písmo říká: „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2. Petrova 3,9) Trpělivé čekání na Boží odpověď není vždy to, co bychom rádi dělali. Musíme však pochopit, že když Bůh otálí s odpovědí na modlitbu, můžeme si být jisti, že pracuje v srdcích všech lidí, kterých se ta situace týká.
Carter Conlon se připojil k týmu pastorů Times Square Church v roce 1994 a v roce 2001 byl ustanoven starším pastorem. V květnu 2020 se stal General Overseer of Times Square Church, Inc.