S Gwen jsme nedávno mluvili s jednou zbožnou ženou, která se dostala na konec svých sil. Její rodina viděla její neuvěřitelné utrpení. Tato žena strávila nekonečné hodiny v modlitbě a volání k Bohu.
Již řadu měsíců se její situace nemění. Ráda by viděla záblesk naděje, ale věci se dokonce zhoršují. Vždy, když slyšela kázání nebo četla něco, co posílilo její víru, zatnula zuby; ale nyní je vyčerpaná. Sotva může spát. Už se ani neptá, proč tolik trpí, a pouze doufá, že uvidí světlo na konci tmavého tunelu.
Řekla nám: „Došla jsem do bodu, kdy cítím, že mám právo to vzdát. Věřila jsem; hledala jsem Boha; věrně jsem navštěvovala církev a četla Slovo. Přesto nevidím žádnou úlevu. Cítím se sama a beznadějně. Nyní musím bojovat s myšlenkou: „Mám právo se cítit, tak jak se cítím, protože nevidím konec svého utrpení.“
Modlíme se svědomitě za ni a její rodinu. Věříme, že v boji nezeslábne, a že jí Bůh pošle pomoc, ale to, co řekla v zoufalství, se skutečně dotýká něčeho hluboko v mé duši. Mnoho zbožných věřících došlo do stejného stavu beznaděje. V utrpení pláčou: „Mám právo zanechat boje. Mám právo být nahněvaný. Kdy mi Bůh odpoví? Míjí mě?
Job v zoufalství řekl: „Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom. … považuje mě za svého protivníka.“ (Job 19,10-11) Je ti to blízké? Je to tvůj boj? Je to zápas někoho, koho znáš? Milovaní, Bůh je milostivý. Job vyšel z této zkoušky s nadějí a to se stane také tobě.
Kéž jsou slova tohoto zbožného muže i našimi slovy: „Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu; jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím ho. Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato“ (Job 23,8-10).