Jeden z mých zaměstnanců mi vyprávěl, že pozval přátele na naši konferenci v Nairobi v Keni. Museli jet 7 hodin. Konference se konala ve velké aréně a oni seděli vysoko na balkóně. Manželka našeho partnera měla velmi silné brýle, ale i s brýlemi byla téměř slepá. Sotva viděla reproduktory na pódiu, věděla, že za námi je obrazovka, ale slova na ní už byla jen velkou šmouhou; podrobnosti vůbec neviděla.
Začali jsme se modlit za nemocné. Jedna z modliteb, které mi Pán položil na srdce, byla: „Pane, přijď mocně. Prosím, otevři slepé oči. Dnes, tady, v tomto sále.“ Ta žena nepřišla dolů k oltáři, nepoložila na sebe ruce nebo něco takového. Prostě byla nahoře na balkóně. Později o tom vypravovala.
Zavřela oči, protože se kolem očí začala hodně potit. To je zvláštní projev. Nikdy předtím jsem o tom neslyšel. Pak ji začaly pálit oči a ona řekla: „Můj Pane! Myslím, že se mě dotýká Duch svatý.“ Byla velmi nadšená, a tak otevřela oči a myslela si, že uvidí nás na pódiu a slova na obrazovce za mnou. Ale ona neviděla nic.
Byla strašně zklamaná, protože viděla ještě hůř. Pomyslela si: „To je ďábel! To by Bůh neudělal.“ Sundala si brýle a najednou viděla dobře. Zvolala: „Ach můj Bože! Vidím!“ Byly to její silné brýle, kvůli kterým nemohla vidět, zatímco její oči byly uzdravené!
Když nám to vyprávěla, pomyslel jsem si: „Ano, taková má být církev. Takový má být křesťanský život - naslouchat Duchu a žádat ho o sílu a uzdravení, pokud tak vede.“
Modlím se za vás, tak, jak to napsal Pavel církvi: „nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli.“ (Koloským 1,9)