„Celá pospolitost synů Izraele táhla z pouště Sínu od stanoviště ke stanovišti podle Hospodinova rozkazu. Utábořili se v Refídimu, ale lid neměl vodu k pití … Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: ‚Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?‘ “ (Exodus 17,1.3)
Bůh dovedl Izrael na nejsušší místo z celé pouště. Bylo to místo zkoušky. Nebyl zde žádný potok, žádná studna, dokonce ani pramínek vody. A nejzáhadnější ze všeho bylo, že Izrael tam byl přiveden „podle Hospodinova rozkazu“.
Bůh sám dopustil, aby jeho lid začal mít žízeň. Miminka plakala, děti naříkaly, prarodiče měli vyprahlá hrdla. Rodiče se dívali na své rodiny a mysleli si: „Za pár dní budeme všichni mrtví.“ V hněvu se obrátili na Mojžíše a křičeli: „Dej nám vodu k pití!“ Byli tělesní a závislí na člověku.
Tady se chci zastavit, abych něco zdůraznil. Nejprve Bůh zavedl Izrael do Migdólu k moři, aby je vyzkoušel, a oni selhali – nedůvěřovali mu. Potom je dovedl do Mary, kde měl další plán vysvobození; a oni v té zkoušce opět neobstáli. Pak je přivedl do Refídimu k další zkoušce.
Vidíte ten vzorec? Jestliže se, když jste zkoušeni, nenaučíte důvěřovat Bohu prostou vírou jako malé děti, přivede vás k další zkoušce.
V Refídimu byl Izrael znovu na takovém místě. Lidé byli vyprahlí, žízniví, naštvaní, ale Bůh už měl připravený plán. Nechtěl je nechat zemřít. Měl předem vybranou cestu, chtěl, aby šli pod horu Oreb, kde byl připraven rezervoár vody. A tento zdroj nevystačil jen na jeden den, týden nebo měsíc, ale na třicet osm let! Bůh však čekal na projev víry od Izraele.
Náš milující nebeský Otec by nikdy nevedl své děti do suché pouště, aby je nechal zemřít žízní, zvláště když měl v nedaleké skále připravenou nádrž vody. Bůh měl vždycky plán pro svůj lid. Právě teď má pro vás plán, jak vás vysvobodit ze současných potíží.