„Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat.“ (Jan 13,14)
Učedníci byli muži milovaní Bohem – vzácní v jeho očích, plní lásky k jeho Synu, čistých srdcí, v plném obecenství s Ježíšem. Přes to všechno měli špínu na nohou. Ježíš jim v podstatě řekl: „Vaše srdce a ruce jsou čisté, ale vaše nohy ne. Zašpinily se při každodenním chození se mnou. Nepotřebujete umýt celé tělo – jen nohy.“ Celé je to o hříchu – o přestoupeních a pádech, o podléhání pokušením.
Nezáleží na tom, jak zaprášené a špinavé byly cesty ve starověkém Jeruzalémě, žádná doba nebyla nikdy tak špinavá jako ta naše. Jsem zvědav, kolik lidí, čtoucích toto poselství, má právě teď na sobě nalepenou nějakou špínu. Možná jste minulý týden upadli do pokušení či jste nějakým způsobem zklamali Boha. To neznamená, že jste se otočili k Pánu zády. Právě naopak – milujete Pána žádostivěji než kdykoliv předtím. Ale padli jste a nyní se trápíte – protože vaše nohy jsou špinavé!
Písmo nám říká: „Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení.“ (Galatským 6,1) Řecké slovo pro provinění zde znamená „pád, hřích“. Máme sloužit k obnovení každého křesťana, který upadne do hříchu, pokud má kající srdce.
Mytí nohou ve svém nejhlubším duchovním významu souvisí s naším postojem ke špíně, kterou vidíme na bratrovi či sestře. Co děláte, když stojíte tváří v tvář člověku, který upadl do hříchu či přestoupení?
Máme vzít ručník Božího milosrdenství a přijít k tomu zraněnému. V Ježíšově lásce ho nemáme soudit, odhalovat, poučovat nebo hledat na něm chyby. Místo toho mu máme být přítelem. Máme mu pomoct obnovit spasení skrze napravující, uzdravující, obmývající, utěšující Boží Slovo.