„Nebuďte zatvrzelí jako tehdy při vzpouře, v den pokušení na poušti. Vaši otcové mě dráždili a pokoušeli – co umím, viděli po čtyřicet let! Roztrpčen tím pokolením jsem tehdy řekl: Srdce těch lidí jen stále bloudí, mé cesty vůbec neznají. Rozhněván jsem tenkrát odpřisáhl: Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“ (Židům 3:8-11).
Jaký je důvod, proč Boží lid nemohl vstoupit do svého odpočinku? Bylo to kvůli cizoložství, lakomství, opilosti? Ne, bylo to jen kvůli nevěře. Na poušti byl národ vystaven zázrakům po čtyřicet let, nadpřirozeným zázrakům, které dosvědčovaly, že Bůh pracoval pro jejich prospěch. Ve skutečnosti žádný jiný člověk na Zemi nebyl tak milovaný, tak něžně opečovávaný.
Obdrželi zjevení za zjevením o dobrotě Pána. Slyšeli čerstvé, slovo, které se pravidelně hlásalo skrze Mojžíše, jejich vůdce a proroka, a přesto toto slovo nikdy nepřijali vírou. Proto to, co slyšeli, jim nic dobrého nedalo. Protože i uprostřed všech těchto požehnání stále nevěřili, že Bůh je věrný, v průběhu času přišla nevěra.
Milovaní, nevěra je hlavní příčinou veškeré tvrdosti srdce. Písmo pokračuje,„Kdo jej roztrpčoval po celých čtyřicet let? Kdo jiný než ti hříšníci, jejichž těla padla na poušti?“ (Židům 3:17). Lidská nevěra roznítila Boží hněv proti nim; a to je zatvrdilo do setrvávající spirály nevěry:„Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha. Raději se navzájem denně povzbuzujte, dokud ještě platí ono „Dnes“, aby se někdo z vás nedal oklamat hříchem a zatvrdit.“ (Židům 3:12-13).
Nevěra je také kořenem veškeré hořkosti, vzpoury a chladu. Proto je Židům 3 adresováno věřícím. Můžete být spaseni, naplněni Duchem a chodit ve svatosti před Bohem, ale stále být vinni nevěrou. Je velmi důležité, abychom přijali jeho nadpřirozenou moc vírou a řekli s důvěrou, „Udělej to znovu, Pane. A nech svou sílu, ať se plně projeví v mých slabostech.“