V žalmu 27 volá král David v zoufalství k Bohu v naléhavé modlitbě: „Slyš mě, Hospodine, hlasitě volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě … Žádal jsem Hospodina o jediné, po tom jsem toužit nikdy nepřestal“ (Ž 27, verše 7 a 4). Jeho modlitba vyjadřuje jedinou touhu, něco, co se pro něj stalo naprosto zásadním.
David zde vlastně vyznává: „Pane, mám jen jednu modlitbu, jen o jedno Tě žádám. Je to nejdůležitější cíl mého života, za který se neustále modlím. Je to jediná věc, po které toužím. A půjdu za tím celou svou bytostí, je to má spalující touha.“
Po čem to král David tak dychtil? Záhy nám to prozrazuje: „Abych směl zůstávat v jeho domě po všechny dny svého života, abych se kochal v Hospodinově kráse a v jeho chrámě jej hledal“ (Ž 27,4).
Nemysleme si, že David byl nějaký asketa, který se straní okolního světa. Nebyl to žádný poustevník, který by se ukrýval v pustině. Naopak, David byl vášnivým mužem činu. Byl skvělým válečníkem, o jehož triumfech pěly písně celé zástupy lidu. Vášnivý býval také ve svých modlitbách a zbožnosti, se srdcem, které toužilo po Bohu. A Bůh mu požehnal a dal mu spoustu věcí, po kterých toužilo jeho srdce.
David okusil snad vše, po čem jen může muž v životě toužit. Byl respektovaný vladař, poznal bohatství, blahobyt a moc. Lidé mu vyjadřovali úctu, chválu a obdiv. Bůh mu dal i Jeruzalém, aby byl hlavním městem jeho království. David byl také obklopen oddanými šlechtici, kteří byli připraveni za něj položit své životy.
Ale ze všeho nejvíce David ctil Boha. Neustále ho chválil za všechna požehnání, která se mu od něj dostala. Říkal: „Bůh mě denně zahrnuje požehnáním.“
„Existuje životní cesta, kterou jsem se rozhodl jít. Pevné místo v Boží přítomnosti, po které touží moje duše. Chci zažívat neporušenou duchovní blízkost se svým Bohem.“ Toto měl David na mysli, když se modlil: „Abych směl zůstávat v jeho domě po všechny dny svého života, abych se kochal v Hospodinově kráse a v jeho chrámě jej hledal“ (Ž 27,4).