Ježíš u Lazarovy hrobky plakal, přestože věděl, že ho za chvíli vzkřísí k životu. Vždyť právě proto do Betanie přišel. „Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: ‚Hle, jak jej miloval!‘ Někteří z nich však řekli: ‚Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?‘ Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu.“ (Jan 11,35-38)
Ježíš cítil obrovský zármutek svých drahých přátel, Marie a Marty, nad smrtí jejich bratra, a ještě hlubší zármutek mu způsobila nevěra lidí, kteří se divili, proč Lazarově smrti nepředešel. „Ježíš jí odpověděl: ‚Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?‘“ (Jan 11,40)
Stejně jako za Ježíšových dnů je i dnes Boží srdce zlomené, když křesťané nevěří, že je Bůh miluje. Jak by mohl Bůh, který je láska, neplakat, když jeho vlastní děti zpochybňují jeho charakteristickou vlastnost?
Křesťané zarmucují Pána daleko více než tehdy, když pobýval na zemi. Stojíme na vyšší hoře a vidíme více, než viděli tenkrát. Máme kompletní Bibli s uceleným a podrobným záznamem o Boží důvěryhodnosti. Máme zapsaná svědectví křesťanů za celá staletí, od generací zbožných otců, kteří nám tímto způsobem předávají neotřesitelné důkazy Boží lásky. Také máme bezpočet osobních zkušeností, které dosvědčují Boží něžnou náklonnost k nám.
Bůh ve svém Slovu svému lidu odhaluje své srdce:
- „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (Židům 4,15)
- „Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘“ (Židům 13,5)
- „Vždyť Bůh neposlal svého syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (Jan 3,17)
Vroucně milovaný, Boží srdce je plné soucitu a odpuštění a jeho Slovo je plné požehnaných zaslíbení. Bůh stále znovu a znovu vyjadřuje svou lásku k tobě a jenom čeká, až ho uslyšíš. Otevři mu dnes svoje srdce a prožij všechno, co ti Bůh přichystal.