Bůh může používat anděly, aby sloužili lidem. Nejčastěji však používá vlastní děti, skrze které rozdává milost. To je jeden z důvodů, proč jsme účastníky jeho milosti, abychom se stali sami jejími činiteli. Máme tuto milost rozdávat druhým. Nazývám to „milost pro lidi.“
„Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování“ (Efezským 4,7). Díky útěše, která je nám dána z Boží milosti je nemožné po celý život truchlit, protože přijde okamžik, kdy nás Pán uzdraví. Tehdy se staneme zásobárnou Boží milosti.
Věřím, že právě to měl Pavel na mysli, když napsal: „Jeho služebníkem jsem se stal, když mě Bůh obdaroval svou milostí a působí ve mně svou mocí. Mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevýstižné Kristovo bohatství“ (Efezským 3,7-8), a pak „všichni máte se mnou podíl na Boží milosti“ (Filipským 1,7).
Je to silné prohlášení, a apoštol Petr ho ještě rozvíjí. Petr píše: „Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti“ (1. Petrova 4,10). Co to znamená být dobrým správcem nebo vykonavatelem milosti Boží v její rozmanitosti? Jsem i já takovým člověkem? Nebo trávím svůj čas tím, že se modlím jen za svoji vlastní bolest, zármutek a boje?
Boží milost učinila z Pavla a Petra soucitné pastýře, kteří uměli plakat s těmi, kdo byli zarmouceni. Říkali: „Přicházím k Božímu trůnu, abych získal milost pro tvoji záchranu. Chci ti být milosrdným pastýřem, nechci tě soudit. Chci ti přinést milost, když ji potřebuješ, a ty bys měl dělat to stejné pro druhé.“
Milovaní, naše současná utrpení vytváří v našich životech něco cenného. Vzbuzují v nás touhu po daru milosti a milosrdenství, který máme nabízet všem, kteří jsou zraněni. Naše utrpení způsobuje, že se sami stáváme dárci milosti.