Většina křesťanů chce znát a slyšet Boží hlas a Bůh zajisté chce mluvit ke svému lidu. Mnoho věřících je však od toho odrazováno nějakým idolem – oblíbeným služebníkem, učitelem či evangelistou – který jim říká pouze dobré věci. Aby někdo poznal hlas Otce, musí jít přímo k němu a bez prostředníka.
Bůh touží mluvit k tobě, jako kdyby s tebou seděl u večeře. Chce s tebou mluvit od srdce k srdci o každé jednotlivé záležitosti. Bible říká: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3:20).
Tento verš bývá často vztahován na nespasené; hovoříme o Ježíši, který stojí u dveří hříšníkova srdce a hledá vchod. Kristus ale hovoří k věřícím! Z kontextu vyplývá, že mluví k těm, kdo jsou oděni bílým rouchem (spravedlností), kdo si koupili zlato přečištěné ohněm, jejichž oči jsou pomazány (mají zjevení) a jsou milováni, káráni a napravováni (viz verše 18-19). Jsou to svatí lidé činící pokání, kteří chtějí znát Boží hlas!
Dveře zmíněné ve dvacátém verši představují rozhodnutí – ke kterému se mnoho křesťanů ještě úplně neodhodlalo. Modlíte se k Bohu a žádáte jej o radu a nasměrování, on však chce víc! Chce vaši důvěru, vaše nejskrytější emoce. Chce s vámi sedět a sdílet se se vším, co má na srdci.
Ježíš stojí u dveří a tluče, vyzývá vás k otevření. Vyžaduje rozhodnutí víry, která vám říká, abyste mu otevřeli dokořán své srdce, svou duši i mysl. V jeho přítomnosti, zavřeni s ním osamotě, jej poznáte. A naučíte se znát jeho hlas – hlas toho, kdo vás miluje natolik, že nepřestává tlouci.