Petr byl hlavním učedníkem, a přesto Pána třikrát zapřel. Poté co zapřel, vyběhl do noci a plakal. V tu chvíli neztratil svůj vztah k Ježíši, ale cítil palčivou bolest své zrady a ztrátu společenství s někým, koho hluboce miloval. Duch v něm pracoval, aby pocítil bolest, která povede k pokání a navrácení.
Pavel varuje: „A nezarmucujte Ducha svatého“ (Efezským 4,30). Když je Duch zarmoucen, je utlačený a smutný. Ačkoliv víme, že spasení není hříchem ztraceno, bolí nás, že vztah je pošramocený. Je dotčena komunikace s Bohem a cítíme se nepříjemně prázdní. Slunce je stále zde a svítí, ale již nehřeje. Je to jako temný mrak.
Křesťanský život je tajemstvím. Žijeme život – je to náš hlas, tělo a mysl, ale nejsme to doopravdy my. To v nás žije Kristus skrze Ducha svatého. Jan, apoštol, který napsal povzbudivý dopis věřícím, aby nehřešili, taky obsahuje nejlepší příslib v Bibli. „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1. List Janův 1,8-9)
Zlatý poklad pravdy, který jsem slyšel před mnoha lety, je to, abychom si byli vědomi Ducha svatého a zůstávali s ním v kontaktu: „Být v přítomnosti Ducha svatého vyřeší 90 % našich problémů.“ Musíme ukáznit svou mysl, aby si byla vědoma přítomnosti Ducha svatého. Kristovým plánem bylo, aby „On“ nahradil „Já“ skrze přítomnost Ducha. Je to něco jako „převzetí firmy“, ale ve výsledku to vede k naplnění života radostí a pokojem.