6. kapitola Izaiáše obsahuje slavnou pasáž o Ježíši: "... spatřil jsem Pána sedícího na vznešeném a vyvýšeném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám.(Izaiáš 6:1). Když jsem vyrůstal, představoval jsem si Pána někde vysoko na vzdáleném místě, odděleného ode mě, bytost, kterou je třeba oslovovat kralickým slovníkem.
Ale co náš vyvýšený a svatý Bůh říká o nás nízkých hříšných lidech, svých následovnících? V Izaiáši čteme : "Toto praví ten Vznešený a Vyvýšený, jenž žije ve věčnosti a má jméno Svatý: Žiji vysoko a ve svatosti, ale i s tím, kdo je sklíčený a pokorný, abych oživil ducha pokorných, abych oživil srdce sklíčených." (Izaiáš 57"15)
Myslím, že každé dítě instinktivně rozeznává rozdíl mezi nenávistí k náboženství a láskou k Ježíši. Jednou, když byla moje dcera ještě malá, vykoukla na mě mezi novinami, které jsem zrovna četl. Byl jsem unavený a odehnal ji, protože jsem chtěl aspoň pár minut klidu, než se dám do práce na příštím nedělním kázání. ale ona se nedala a dorážela dál se svým, Tatínku, chci ti něco říct". Představoval jsem si minuty drahého odpočinku, jak odtikávají do nenávratna, a zkoušel ji ignorovat. Ovšem nedala se, až jsem se zeptal, "Miláčku, co mi chceš říct?" Odpověděla: "Mám tě moc ráda".
Znala rozdíl mezi náboženstvím - mým perfekcionismem kazatele - a milováním Ježíše, které mi předvedla. Z Jeho slova je jasné, že Bůh chce, abychom k Němu přistupovali jako moje dcera ke mně -- volali na Něj "tatínku!", Abba, který je nablízku a ne vzdálený z našeho dosahu.