Všichni se občas proviníme nevěrou. Často čelíme různým bojům a dovolíme nepříteli, aby nás znejistěl a vzal nám odvahu. Můžeme zažívat nevysvětlitelné pocity osamělosti nebo jsme přemoženi vlastní nedostatečností, která nás vede k přesvědčení, že nás Pán neslyší. Z našeho srdce vychází zoufalé volání: „Bože, kde jsi? Modlím se, postím se, studuji Tvé Slovo. Proč mě nevysvobodíš?“
Snažíme se sice modlit, ale nezažíváme žádnou odezvu. Naše duše jsou vyschlé, prázdné a znavené z bojů, ale i tak si nedovolíme obviňovat Pána z lhostejnosti k našim okolnostem. Tak se k Němu jen opatrně ve slabosti přibližujeme a považujeme to za pokoru. Se sklopenou hlavou říkáme: „Pane, neobviňeji tě. Jsi ke mě dobrý a milostivý. To ve mně je problém, tak moc jsem tě zklamal.“
Počkat! To není pokora. Naopak, je to naprostá urážka Otce, který nás přijal a zaslíbil nám, že nás bude milovat a podporovat po celý náš život. Když mu říkáme, jak jsme špatní – slabí, prázdní a nepoužitelní pro Jeho dílo – opovrhujeme vším, co v nás dosud vykonal. To našeho Nebeského Otce zarmucuje.
Kdykoliv se cítíme slabí ve víře, Duch Svatý nám velmi jasné říká: „Dost už sebelítosti. Povstaň! Já jsem si tě vybral, povolal, miluji tě a požehnal jsem tě Svým Slovem. Musíme si vědomě připomínat, čím vším už nás Pán provedl. Máme se z toho těšit, protože On se těší z toho, co pro nás vykonal.
Můžeš čas od času procházet zkouškami, ale nyní příchází čas, kdy se musíš rozhodnout. Bůh chce víru, která obstojí v zkouškách a On ti dává Své Slovo, abys zvítězil. Jestliže ti něco přikazuje, dá ti vše, co k tomu potřebuješ. Když vykročíš, dá ti sílu a moc jít v poslušnosti: „Ať slabý řekne: ‚Jsem silný!‘“ (Joel 4,10) „Svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.“ (Efezským 6,10)