„Hle, můj služebník, jehož podpořím, můj vyvolený, jehož jsem si oblíbil! Na něj svého Ducha položím, aby šel národům právo vyhlásit. Nebude křičet, nebude se přít, jeho hlas nebudě slyšet v ulicích“ (Izaiáš 42,1–2).
Celá tahle pasáž je o Ježíši. Duch svatý se dotkl proroka Izaiáše a on přinesl zjevení o tom, jaký Kristus bude, až přijde, a z těchto veršů si můžeme udělat jasný obrázek: Kristus nepřichází s křikem a hlukem. Naopak, přichází jako mírný, milující Spasitel.
V Matouši 12,14 se můžeme dočíst o naplnění Izaiášova proroctví. Farizeové chtěli Ježíše zabít, protože v sobotu uzdravil člověka. Když se o tom Ježíš dozvěděl, „odešel odtud“. Nesnažil se jim to v hněvu oplatit, nechtěl se mstít, i když by mohl svolat armádu andělů a na místě se s nepřáteli vypořádat.
V tomto citlivém duchu se zjevuje naplnění Izaiášova proroctví, Matouš říká: „Nebude se hádat ani křičet, jeho hlas na ulicích slyšet nebude“ (Matouš 12,19). A co Ježíš udělal poté, co se tiše vytratil z Jeruzaléma? Slovo praví, že ihned odešel za město a dál uzdravoval zástupy, které Ho následovaly: „Šly za ním veliké zástupy a on je všechny uzdravil“ (12,15).
Ježíš lidi nabádal: „Nikomu neříkejte o zázracích, které jste viděli.“ I dva slepce, které uzdravil, Kristus napomínal, aby si to nechali pro sebe (viz Matouš 9,30). Víte, Ježíš nechtěl, aby Ho lidé následovali kvůli zázrakům. Chtěl, aby se Mu oddali, protože si Jeho láskyplná slova získala jejich srdce.
Ježíš chtěl, aby každý, včetně všech budoucích generací, věděl, že přišel na svět jako Spasitel: „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen“ (Jan 3, 17). Myslete dnes na Spasitelovu lásku a Jeho úžasný dar spasení pro celé lidstvo.