„Jeden z farizeů ho pozval, aby s ním pojedl. Vešel tedy do domu toho farizea a stoloval s ním. A hle, jedna městská hříšnice se dozvěděla, že Ježíš stoluje v domě toho farizea. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí, poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí.“ (Lukáš 7,36-38)
Šimon, ten farizej, pozval vybranou skupinu náboženských vůdců, aby přišli na večeři. Bylo to čistě náboženské shromáždění, složené z mužů, kteří považovali sami sebe za svaté lidi své generace. Pak tam přišla „žena z města“ a poklekla u Ježíšových nohou. Umyla jeho zaprášené nohy svými slzami a utřela je svými vlasy – něco, co by žádná slušná žena v té době neučinila na veřejnosti. A nakonec otevřela alabastrovou nádobku a vylila parfém na Ježíšovy nohy.
Farizeové byli rozhořčeni a přemýšleli: „Taková hanba! Kdyby Ježíš byl opravdu prorok poslaný od Boha, jistě by věděl, co je to za ženu a nedovolil by to.“ Písmo říká, že právě takové byly Šimonovy myšlenky (viz Lukáš 7,39). Ježíš poznal jeho myšlenky a řekl mu: „Šimone, chci ti něco říct“ (Lukáš 7,40). A Ježíš vyprávěl příběh dvou dlužníků, jeden měl obrovský dluh, druhý dlužil méně a oběma jejich věřitel dobrovolně odpustil. Potom Pán poukázal na Šimonovu aroganci, soudcovského ducha a nedostatek soucitu. „Šimone, ty nevidíš zkaženost svého vlastního srdce. Soudíš tuto zlomenou ženu, a nechápeš, že ty sám potřebuješ milost.“
Ten večer ve farizejově domě Ježíš ukázal ducha odpuštění a obnovení, když se obrátil k té ženě a řekl: „Tvé hříchy jsou odpuštěny.“ (Lukáš 7,48) Ujímá se těch, kdo padli, jsou osamělí, i všech, jichž se zmocnil hřích a obnovuje je. A dnes nám říká: „To je to, o čem je moje služba. Dovolte mi obměkčit vaše srdce, abyste uviděli zraněné a zlomené lidi a mohli jim prokázat mé milosrdenství.“