Odpuštění není pouze jednorázový čin, ale způsob života, který přináší požehnání v Kristu. „Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích.“ (Matouš 5,44-45)
Podle Ježíše odpuštění není záležitostí výběru, komu máme odpustit. Nemůžeme říci: „Zranil jsi mě příliš na to, abych ti odpustil.“ Kristus nám říká: „Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?“ (Matouš 5,46)
Nehledě na to, proti komu je tvoje nevraživost zaměřena, pokud se jí nezbavíš, povede tě jenom do hořkosti, která otráví každou stránku tvého života. Neodpuštění způsobuje duchovní hlad, slabost a ztrátu víry.
Naopak odpuštění proměňuje životy a způsobuje, že se otevírají okna nebes. Náš pohár duchovního požehnání se tím naplní až po okraj pokojem, radostí a odpočinkem v Duchu svatém. Ježíšovo vyučování v tomto směru je specifické, a pokud chceš dostat nádherné požehnání, potom dbej na jeho slova.
„Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec. Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“ (Matouš 6,14-15) Ale neudělej chybu! Bůh s námi nevyjednává tak, že by řekl: „Protože jste odpustili druhým, také já vám odpustím.“ Ježíš spíše říká: „Plné vyznání hříchu vyžaduje, že i ty odpustíš druhým. Pravé pokání znamená vyznání a opuštění každé nevraživosti, ukřižování každé stopy hořkosti proti druhým.“
„Odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno... Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ (Lukáš 6,37-38). To jde ruku v ruce s blahoslavenstvím: „Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.“ (Matouš 5,7) Ježíš chce, abys odpustil druhým, abys tak mohl vstoupit do požehnání a radosti ze synovství.