Mnoho lidí je frustrováno, protože i když mají velké poznání Božího Slova, mají málo životních zkušeností, jak podle něho žít. Bůh chce, abychom v sobě spojili to, co známe, s tím, jak žijeme.
Za dob Starého zákona i v Ježíšových dnech bylo intenzivní studium Božího Slova nedílnou součástí židovského života. Hebrejské dítě začalo chodit do školy v šesti letech a jeho vzdělávání začínalo tímto veršem: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“ (Deuteronomium 6,4). Potom, od šesti do devíti let, studovalo Tóru, tj. prvních pět biblických knih – Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Někteří historikové nám říkají, že ty nejchytřejší děti se naučily celou Tóru zpaměti. Jak úžasné!
„Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý“ (Žalm 34,9). Rabín skutečně nalil na tabuli ve třídě med, namočil do medu svůj prst a nechal děti, aby ho ochutnaly. Když byl med z tabule otřen, ukázala se písmena. Jaký příjemný způsob pro začátek vyučování. Když děti ve svém studiu pokročily, získávaly podivuhodnou židovskou vlastnost při vzájemné diskusi – učily se jak argumentovat.
Za dnů Ježíše „vystoupil jeden zákoník a zkoušel Ježíše: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ (Lukáš 10,25) Ten vynikající mladý učenec se nejspíš těšil na debatu s Mistrem, když Ježíš odpověděl: „Co je psáno v Zákoně?“ (10,26). Mladík odpověděl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe“ (10,27). Ježíš mu řekl: „To čiň a budeš živ“ (verš 28) – povolal ho k činnosti!
Potom Ježíš vyprávěl podobenství o milosrdném Samařanu, aby dal tomu mladému zákoníku výzvu a obrátil jeho svět vzhůru nohama. Objasnil, že nestačí pouhé učení se zpaměti Božímu Slovu nebo diskutování o něm, ale je potřeba podle něho jednat.
Ježíš nás povolává daleko za rámec pouhého slyšení jeho slov a učení se jich zpaměti; musíme je uvést do praxe.