„Vy jste toho svědky. Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (Lukáš 24:48-49)
Ježíš zde říká svým přátelům, kteří stáli vedle něj v jeho službě po tři roky, že oni svědčí o tom, jaké je jeho srdce, mysl, skutky a moudrost. Ale přesto jim říká, aby zůstali ve městě a nepokračovali – dokud…
Mnozí, kdo dnes čtete tato slova, potřebujete slovo „dokud“ ve svém životě. Věci nejsou tak, jak byste si je přáli, nebo věříte, že by měly být. Čekáte, dokud se něco nestane.
Dokud nepřijde Bůh, věci se nezmění. Dokud nepřijde Bůh, nebude žádná nebeská moc, která by proměnila věci tady na zemi.
Autor evangelia podle Lukáše napsal také knihu Skutků: „nařídil jim (Ježíš), aby neodcházeli z Jeruzaléma: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli.“ (Skutky 1:4) Znovu jim říká, aby počkali, dokud nebudou obdarováni mocí z výsosti.
Počkejte! Nespěchejte, abyste získali věci, o kterých jste přesvědčeni, že byste jich v životě měli dosáhnout. V jistém smyslu, se musíme naučit čekat. Čekání vyžaduje pokoru, která říká: „Nemám moc to učinit a nemohu to docílit vlastní silou. Potřebuji práci Ducha svatého v mém životě.“
Co si myslíte, že si učedníci mysleli o tomto čekání? Oni nenaříkali: „Ach, musíme čekat na Boha.“ Ne! Víme, že je Ježíš požehnal, a když byl nesen do nebe, učedníci byli naplněni obrovskou radostí.
„Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha“ (Lukáš 24:50-53).