Když Pavel psal list do Filip, byl zrovna ve vězení v Římě, kde byl doslova přivázán k vojákovi. Podmínky byly hrozné a Pavel čelil obrovskému ponížení, neměl ani chvilku, kdy mohl být sám a na svobodě.
Přemýšlejte o tom. Mluvíme tu o muži, který byl velmi aktivní a podnikal dlouhé cesty po souši i po moři, aby navštívil Boží lid a sdílel se s nimi. Pavel měl obrovskou radost z návštěv sborů, které v té oblasti založil. Ale nyní byl uvázán na jednom místě, byl doslova připoután k nejtvrdším a nejbezbožnějším mužům té doby.
Někteří křesťané, kteří Pavla znali, začali proti němu brblat, že přinesl pohanu na evangelium kvůli své situaci. Ale Pavel se rozhodl hledat Boží záměr, který ho přivedl až do vězení. Místo vyptávání na důvody svého utrpení, se Pavel rozhodl hledat, jak by se měl zachovat. Tento Boží služebník věděl, že nemůže změnit své okolnosti, ale byl si jist, že jeho kroky jsou vedeny Pánem. Přesto všechno chtěl vyvýšit Krista a být svědectvím i v těchto poutech.
„Jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí.“ (Filipským 1,20) Pavel nebyl lhostejný ke své situaci, nebyl ani v rezignaci, ale byl pevně rozhodnut, že i v soužení bude jeho reakce v souladu s Božím Slovem. Vím, že „jsem tu k obhajobě evangelia...zvěstuje se Kristus; z toho se raduji a budu radovat.“ (1,16-18)
Pavlův postoj je úžasným příkladem jak bychom měli reagovat v těžkých okolnostech. Je možné promarnit všechen čas v úzkostném čekání na vysvobození z našeho soužení. Ale jestliže celou naší pozornost zaměříme pouze na vysvobození, ochudíme se o zázrak a radost z toho, co v nás Pán skrze zkoušku vykonal. Pavlův odkaz Filipským byl: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ (4,4). A já vám říkám: „Radujte se v Pánu vždycky!“