Na rozdíl od většiny současných teologií nám Bůh nikdy neslíbil život bez zkoušek a utrpení, ale spíše takový, ve kterém budeme přetaveni a pečlivě zformováni k Jeho obrazu. Božím úmyslem pro nás není pohodlný život, Bůh nechce, abychom žili jen pro sebe a milovali věci tohoto světa, ale chce, abychom žili s nataženýma rukama a srdcem citlivým k bolestem druhých.
Bible říká, že Jákob zažil neuvěřitelné zjevení při setkání s Bohem. „Jákob pak to místo nazval Penuel, Boží tvář, neboť řekl: ‚Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život!‘“ (Genesis 32,31) Za jakých okolností došlo k tomuto setkání? Jákob se dostal až do ohrožení života. Byl tenkrát sevřen mezi dvěma mocnými silami: naštvaným tchánem Lábanem a bratrem Ezauem.
Jákob pracoval více než dvacet let u Lábana, který jej pokaždé podvedl. Nakonec toho měl Jákob dost, opustil Lábana a s rodinou odešel, aniž by Lábanovi něco řekl.
Bůh může používat anděly, aby sloužili lidem. Nejčastěji však používá vlastní děti, skrze které rozdává milost. To je jeden z důvodů, proč jsme účastníky jeho milosti, abychom se stali sami jejími činiteli. Máme tuto milost rozdávat druhým. Nazývám to „milost pro lidi.“
„Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování“ (Efezským 4,7). Díky útěše, která je nám dána z Boží milosti je nemožné po celý život truchlit, protože přijde okamžik, kdy nás Pán uzdraví. Tehdy se staneme zásobárnou Boží milosti.
Určité životní situace překračují lidskou naději. Nemáme radu, lékaře, lék, ani nic jiného, co by pomohlo. Situace je stále horší a pomoci může jen zázrak.
V takových chvílích zbývá jen naděje, že někdo přivede Ježíše. Někdo musí převzít odpovědnost a jasně se postavit: „Nepřestanu se modlit, dokud nedostanu od Pána odpověď. Dokud mi neřekne: ‚Hotovo. Už můžeš jít.‘“
Mnoho věřících nechce věřit, že zakusí strádání nebo bolest, ale Písmo jasně říká:
„Proto vezměte na sebe celou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý vzepřít, všechno vykonat a zůstat stát.“ (Efeským 6,13)
Apoštol Pavel napsal ta slova věřícím v Efesu. V jiném překladu se říká: „potom, po bitvě, budete stát stejně pevně“. Samozřejmě bychom nedávali takový význam Pavlovým slovům, kdyby Pavel neprošel skrze oheň a neobstál.
Spokojenost byla v Pavlově životě mnohokrát zkoušena. Koneckonců Bůh o něm řekl, že si ho mocně použije: „on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským“ (Sk 9,15). Když Pavel obdržel toto pověření, „hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží “ (Sk 9,20).
Nic nepohne srdcem našeho Boha více než duše, která je naplněna zármutkem. Zármutek je definován jako „hluboké trápení“ nebo ‚zármutek způsobený extrémním utrpením“. Izajáš nám říká, že sám Hospodin poznal tuto nejbolestnější emoci: „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi“ (Izajáš 53,3).
· „Hospodin Mojžíšovi odpověděl: ‚Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí.‘ Mojžíš mu řekl: ‚Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj!‘“ (Exodus 33,14-15)
Mojžíš věděl, že to je Boží přítomnost, která je oddělila od ostatních národů. To stejné platí i dnes o Božích lidech. Jediná věc, která je odděluje od nevěřících, je Boží přítomnost a Boží vůle, která je vede a pracuje skrze ně. Boží přítomnost vyhání strach a zmatek.
Je udivující, kolik lidí chce mít Kristovu moc, ale nechtějí jít po Kristově cestě. Nechtějí následovat Krista, který má zdroje a sílu, a pomáhá druhým, protože zjistili, že následování Ježíše nevyhnutelně vede k obětování sebe. Právě na této křižovatce se mnozí odvracejí od biblického následování Ježíše.