V Detroitu jsem sloužil 30 let. Když jsem kázal na ulici, někteří mne prokleli, plivali na mě, házeli na mě láhve, i kulky kolem mě lítaly. Netrápil jsem se tím, neurážel se. Neznal jsem ty lidi a oni neznali mě.
Když se moje žena na mě však špatně podívá, je to horší než letící láhev. Dokonce je to horší než výstřel.
Určité životní situace překračují lidskou naději. Nemáme radu, lékaře, lék, ani nic jiného, co by pomohlo. Situace je stále horší a pomoci může jen zázrak.
V takových chvílích zbývá jen naděje, že někdo přivede Ježíše. Někdo musí převzít odpovědnost a jasně se postavit: „Nepřestanu se modlit, dokud nedostanu od Pána odpověď. Dokud mi neřekne: ‚Hotovo. Už můžeš jít.‘“
„Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus“ (1. Petrův 1,6-7).
Toužíš být člověkem, kterého se Bůh mocně dotýká? Kdo z nás by nechtěl být někým, o kom si ostatní lidé říkají: „Jak to jenom dělá? Evidentně na něm spočívá Boží požehnání. Bůh v jeho životě působí.“
„Kéž Pán prokáže milosrdenství Oneziforově rodině. Několikrát mě potěšil a nestyděl se za mé řetězy; když přišel do Říma, usilovně mě hledal, až mě našel. … A jaké služby vykonal v Efezu, víš nejlépe sám.“ (2. Timoteovi 1,16-18)
Jeruzalém je symbolem Božího města nebo Božího obydlí. Přestavba hradeb byla důležitá, protože sloužila jako znamení izraelským nepřátelům, ukázala, že Bůh byl se svým lidem a žehnal mu.
Když Nehemjáš uslyšel, že hradby Jeruzaléma byly po dokončení přestavby chrámu rozbité ještě více než půl století, „usedl, plakal a truchlil po několik dnů“ (viz Nehemjáš 1,4). Pak se postil a modlil, zatímco připravoval plán na nápravu situace.
Pavel a Barnabáš tvořili první misijní tým, který vyrazil do světa. Tito muži spolu zažívali mocnou a plodnou službu, dokud se mezi nimi neobjevila ostrá roztržka, která je do budoucna ovlivnila.