Je možné opravdu milovat Pána, mít srdce pro Boha, vynakládat čas a peníze pro jeho dílo, dávat Ho na první místo, být mu oddaný – a přesto si ponechat oblasti, ve kterých neposloucháme jasné Boží slovo?
Šalomoun chtěl z celého srdce mít Boží moudrost a schopnost rozlišit rozdíl mezi správným a špatným. Bůh se mu zjevil ve snu a řekl: „Žádej, co ti mám dát“ (1. Královská 3:5). Šalomounovi bylo dáno „chápavé srdce, aby dokázal…rozlišovat dobro od zla“ (1. Královská 3:9). Bůh však přidal toto varování: „Budeš-li chodit po mých cestách a zachovávat má nařízení a přikázání, tak jako chodil tvůj otec David, prodloužím tvé dny“ (1. Královská 3:14). Šalomoun slyšel silné kázání od samotného Boha! V uších mu zněla kázání jeho otce Davida, stejně jako příklad otcova hříchu a následného rozsudku. Měl zákon a soudce, mezi nimi Debóru, Samuele a proroka Nátana. David varoval: „Dbej na to, co ti svěřil Hospodin, tvůj Bůh … dodržuj jeho nařízení a přikázání … jak jsou zapsána v zákoně Mojžíšově“ (1. Královská 2:3).
Šalomoun znal Boží Slovo. Kvůli všemu, co mu Bůh odhalil, napsal přes tisíc písní a tři tisíce přísloví! Ve svých příslovích varuje před zlou mocí cizí ženy: „Nakonec je však hořká jako pelyněk, ostrá jak dvojsečný meč. Její nohy sestupují k smrti, její kroky uvíznou v podsvětí.“ (Přísloví 5:4-5). Ó, jak znal to Slovo! Jak dobrý byl v tom, kázat ho ostatním. Vůdcové světa přicházeli k němu, aby se s ním poradili. Přestože byl ale tak moudrý, tak zdravě kritický a tak Bohem požehnaný, jako on skutečně byl, pořád měl ve svém životě oblasti, ve kterých neposlouchal.
Šalomoun udělal jediný neposlušný krok a ten ho nakonec změnil v otrlého muže, hnaného neovladatelnými touhami, který byl přesvědčen, že jeho se kázání o hříchu netýkají. Slyšel sice Boží slovo a tvrdil, že ho miluje a poslouchá, ale už se tak nechoval. Když si vzal faraonovu dceru, považoval to za malou nerozumnost; pro něj to byl jen pohodlný sňatek. „Vzal si totiž faraonovu dceru a přivedl si ji do Města Davidova“ (1. Královská 3:1). Byla to ta cizí žena, před kterou Šalomoun varoval ve svých příslovích, ta žena, jejíž brána vede do pekla! Tato faraonova dcera zastupuje to jediné vlákno, které nás pořád drží u něčeho z tohoto světa. Jediný sužující hřích, kterého jsme se nezřekli – ten jediný kompromis, který se vždycky zdá odůvodněný!