Coby rodina Boží se shromažďujeme v modlitebnách, abychom uctívali, zpívali, naslouchali a dávali. Jenže pokud nejsme opatrní, můžeme skončit jako diváci, namísto abychom žili tak, jak by si Ježíš přál. Často když vidíme lidi v hříchu, namísto abychom jim z něho pomohli, živíme v sobě tichou naději, že budou přistiženi. A když se to stane, cítíme se v právu a myslíme si: "Já jsem to věděl. Život tohoto člověka se vždycky zdál tak trochu mimo."
Proč to děláme? Může to být proto, že se cítíme vinni ohledně našeho hříchu. Každý máme ve svém životě něco, po čem by druzí mohli hodit kamenem. Pravda je taková, že ti farizeové, kteří k Ježíši přivedli ženu přistiženou při cizoložství (Jan 8:3-11), mohli vytáhnout kohokoli z davu a ukamenovat ji. V dnešní době žalobci dělají totéž skrze sociální sítě (média).
Ježíšův způsob je ale jiný. "Ježíš se zvedl a zeptal se jí: "Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?" "Nikdo, Pane," odpověděla. "Ani já tě neodsuzuji," řekl jí Ježíš. "Jdi a už nehřeš." (Jan 8:10-11, B21).
Jako kazatel evangelia miluji tato čtyři slova "ani já tě neodsuzuji." Ježíš ji neodsoudil. To byla radikální věc, kterou Ježíš dělával. Děje se to i dnes, když říká každému z nás, když činíme pokání: "Ani já tě neodsuzuji." Ježíš byl dokonce ještě radikálnější, když řekl náboženským vůdcům:
"Mám o vás mnoho co říci a soudit. Ale neudělám to." (Jan 8:26). To je něco! Zní to jako urážka, ale ve skutečnosti měl Ježíš celý dlouhý seznam věcí, ze kterých je mohl obvinit. Má i dnes podobný seznam o našich životech. Ale namísto obviňování říká: "Ani já tě neodsuzuji."
Jak úžasný moment! Ukázal na mocnou lásku, která stojí za Boží milostí - "Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.( Římanům 5:8, ČEP)