„Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se!“ (Filipským 4,4). To jsou Pavlova závěrečná slova Filipským. Pavel neříká: „Jsem ve vězení a řetězy jsou mi požehnáním. Jsem rád za tu bolest.“ Jsem přesvědčen, že se Pavel denně modlil za osvobození a volal za sílu vytrvat. Dokonce i Ježíš, v hodině zkoušky a bolesti volal k Otci: „Proč si mě opustil?“ První impuls v utrpení je volat. Proč? Protože Pán je citlivý na naše volání.
Ale Bůh také dělá opatření, naše: „co když“ a „proč“ může být zodpovězeno jeho Slovem. Pavel napsal: „Jsem tu k obraně evangelia… jen když se … zvěstuje Kristus; z toho se raduji.“ (Filipským 1, 16.18). Říká nám jinými slovy: „Jsem rozhodnutý, Boží Slovo musí být potvrzeno mojí reakcí na tyto zkoušky. Rozhodl jsem se, nechci udělat ostudu evangeliu nebo zapříčinit, aby nemělo moc.“
Tady je zpráva od Pavla: Nemusíme dělat něco skvělého pro Pána. Jedině mu musíme důvěřovat. Naše role je vložit své životy do Božích rukou a věřit, že se o nás postará. Pokud to jednoduše uděláme, jeho evangelium bude kázáno nehledě na okolnosti. A Kristus bude zjevený především v našich obtížných okolnostech.
Sam, starší našeho sboru mi jednou řekl: „Pastore Davide, způsob jakým jsi reagoval na těžkosti, je pro mě svědectvím.“ Sam si neuvědomoval, že to jeho život je pro mě svědectvím. Trpí chronickou bolestí, která mu dovoluje spát jen pár hodin každou noc. Navzdory jeho nepřetržité, silné bolesti, jeho věrnost Pánovi je svědectvím pro nás všechny. Jeho život kázal Krista stejně mocně jako kterékoli Pavlovo kázání.
Je Kristus kázán v tvoji současné zkoušce? Vidí tvoje rodina, jak v tobě pracuje evangelium? Nebo vidí jenom paniku, zoufalství a zpochybňování Boží věrnosti. Jak reaguješ na utrpení?