Někteří z vás se patrně již delší dobu potýkají s určitým hříchem a nevědí, jak se jej zbavit. Modlil ses, plakal, doufal ve vysvobození, postil, radil ses se staršími bratry a sestrami, vyznával hřích přátelům, svěřil ses druhým ve skupince.
Ale ta záležitost je stále jako trn zabodnutý v srdci. Stále znovu tě dostává a ty se ptáš: „Kdy už konečně budu svoboden?“
Možná, že pokud takto zápasíš se svým hříchem, máš podobný postoj k Bohu, jako měl svého času Davidův syn Abšalóm. To se stává v případě, že přestaneme plně důvěřovat Bohu, když si najednou nejsme jisti, jestli se na něj můžeme spolehnout. V tomto období života už neříkáme: „Ať už procházím jakýmkoliv protivenstvím, budu se plně spoléhat na svého Pána.“
Možná si neuvědomuješ, co všechno už pro tebe Pán udělal, že tě tolik miluje, že na kříži pro tebe vydobyl vítězství, že jeho moc je dostačující. Bůh říká: „To, co právě prožíváš, je pro tebe přínosné. Jenže ty si myslíš, že jde o nějaké protivenství a proto jsi dovolil, aby v tobě převládl duch Abšalóma, a bouříš se proti mně.“
Pokud se chceš zbavit hříchu, se kterým neustále bojuješ, musíš se vypořádat s postojem, který měl Abšalóm, a říct: „Bože, budu ti důvěřovat. Ať mě potká cokoliv, budu ti věřit a následovat tě.“
Pokud se nám zdá, že stojíme na místě a že se věci nepohybují vpřed, je to pro naše dobro. Strasti a zkoušky víry mají vést k tomu, abychom se více spoléhali na Boha. Jsou zde proto, aby nám pomohly růst ke zralosti, vytrvalosti a síle. Spoléhejme na Něj a věřme, že je dobrý a má s námi dobré záměry.