„Vím, že až k vám přijdu, přijdu v plnosti požehnání Kristova.“ (Římanům 15,29) Když psal apoštol Pavel tato slova věřícím v Římě, říkal jim v podstatě: „Nepochybuji o tom, že až se s vámi setkám, bude to v plné míře Kristova požehnání.“
Apoštol tu zmiňuje něco, co by měl znát každý věřící: existují různé stupně, různé míry Kristova požehnání. Někteří křesťané dostávají plnou míru jeho požehnání, to je samozřejmě našim cílem. Někteří z nás ovšem mají jen menší míru požehnání, ale každý přitom může usilovat o míru nejvyšší.
Na jiném místě Pavel píše: „Je jedno tělo a jeden Duch … jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny a ve všech nás“ (Ef 4,4-6). Všichni máme přístup k jeho stále štědřejšímu požehnání a naše životy by tak měly směřovat k tomu, co Pavel nazývá „Kristovo požehnání“.
To v podstatě znamená, žít život, který se líbí Bohu. Pokud takový život žijeme, Duch svatý nás ujišťuje, že když na nás Bůh pohlédne, řekne: „Děláš mi radost, mé dítě. Není mezi námi nic, co by rušilo náš vztah a naši vzájemnou komunikaci a spojení.“
Plnost Kristova požehnání shrnul pisatel listu Židům takto: „A Bůh pokoje, který vzkřísil z mrtvých velkého pastýře ovcí pro krev věčné smlouvy, našeho Pána Ježíše, ať vás zdokonalí ve všem dobrém k vykonání jeho vůle; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky věků.“ (Židům 13,20-21)
Okolo těch, kdo skutečně žijí v plnosti požehnání, se šíří „vůně Ježíšovy blízkosti“. Stejně jako Pavel nejsou spokojeni s tím, co jim může nabídnout tento svět. Touží po blízkém společenství s Kristem, jsou hladoví po větší a větší Ježíšově přítomnosti ve svých životech.
Usilujme o to být jako tito křesťané – kráčet s Ježíšem po svém boku a sloužit mu tak, aby se to líbilo Bohu.