Když Petr a Jan posloužili zmrzačenému žebráku před branou do chrámu a ten muž byl uzdraven, začali neohroženě zvěstovat pokání a sloužit lidem. „Mnozí, kdo tu řeč slyšeli, uvěřili, takže jejich počet dosáhl asi pěti tisíc mužů.“ (Skutky 4,4) To mělo za následek, že velekněží „dali předvést Petra a Jana a vyslýchali je: ‚Jakou mocí a v čím jménu jste to udělali?‘“ (Skutky 4,7)
Toto soudní slyšení bylo zosnováno k zastrašení Petra a Jana, ale mělo opačný efekt. Petr si musel myslet: „Děkuji ti, Ježíši, za možnost kázat o Tvém jménu těm, kdo Tě nenávidí.“ To nám říká, že Petr nechtěl nikomu udělit chladně a odměřeně lekci. Ne, byl vedený Ježíšem, překypoval Duchem svatým, připraven vyhlašovat pravdu!
Petrova neohroženost každopádně nebyla křiklounstvím nebo odsuzujícím slovem. Jeho záměrem nebylo soudit nebo znevažovat tyto duchovní vůdce. Pouze chtěl, aby uviděli svůj hřích a litovali svých činů. Proto vyhlásil: „V nikom jiném není spása – na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni!“ (Skutky 4,12)
Vládci užasli. „Když vůdcové viděli Petrovu a Janovu smělost a zjistili, že jsou to neučení a prostí lidé, žasli a poznali na nich, že byli s Ježíšem.“ (Skutky 4,13)
Petr musel tehdy mrknout na Jana a pomyslet si: „To si pamatují, že jsme před několika týdny byli s Ježíšem, ale neuvědomují si, že jsme od té doby se vzkříšeným Pánem.“ Nedávno byli oba muži s Pánem v horní místnosti, i toho rána s ním byli, když se modlili ve svých celách.
Tak je tomu s muži a ženami, kteří tráví čas s Ježíšem. I když skončí jejich společný čas s Ježíšem, On je s nimi kamkoliv jdou.
Až na vás udeří krize, nemáte čas se teprve budovat v modlitbě a víře – ti, kteří bývají s Ježíšem, jsou vždy připravení. To je skutečná požehnaná jistota!