Písmo potvrzuje, že hlad po nepřikrášlené Kristově milosti je po celém světě. Lukáš píše, že když Ježíš kázal na hoře, tisíce „přišly, aby ho slyšely a byly uzdraveny ze svých nemocí“ (Lukáš 6,18). Tyto davy přišly, protože slyšely o milosrdném muži, který je uzdraví.
„Veliké množství lidu z celého Judska i z Jeruzaléma, z pobřeží tyrského a sidonského“ (L 6,17). Trpící zástup nešel takovou vzdálenost, aby slyšel nějakého kazatele, který na ně naléhá, ať se snaží víc. Byli již vyčerpáni překážkami, nemocemi a beznadějným úsilím zůstávat zbožní. Mnozí byli pravděpodobně na pokraji života, lidé zůstávající stranou se svými obtížemi. Ať byl jejich případ jakýkoli, poslušnost zákona jim život nepřinesla.
Pro hladovějící poutníky se pověst o Ježíšově milosti stala skutečností. Nejen že kázal o milosti, také ji použil, aby je všechny uzdravil: „Z něho vycházela moc a uzdravovala všechny“ (L 6,19). Představ si to! Nikdo z tisíců neodešel domů neuzdraven! Žádný porušený život nezůstal nedotčen – a ani jedna duše nezůstala neovlivněná mocnou milostí Ježíše Krista.
Podle Lukášova záznamu Ježíš potom přešel od uzdravování ke kázání blahoslavenství: „Ježíš pohlédl na učedníky a řekl: ‚Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát‘“ (L 6,20-21). Jiné evangelijní záznamy přidávají další blahoslavenství: mírní zdědí zemi, lidé čistého srdce uvidí Boha, milosrdným bude projeveno milosrdenství.
Ježíš pohlédl na zástup a uviděl, že jsou chudí v duchu, co tedy udělal? Mluvil slova blahoslavenství! Stejně jako Otec mluvil slova stvoření k naprosté temnotě, Ježíš mluvil Boží blahoslavenství ke zničeným hříšníkům, k lidem ubitým životem.
Mnoho křesťanů věří, že Boží milost je příliš dobrá na to, aby mohla být skutečná, a tak se raději spoléhají na dobré skutky. Ale nový život, který nám byl dán – život samotného Krista – nás obnovuje, abychom mu sloužili ve svobodě, v pokoji a s radostí.