„Mojžíš řekl: ‚Dovol mi spatřit tvou slávu!‘ Hospodin odpověděl: ‚Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin … Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.‘“ (Ex 33:18-19, 22-23)
Duch Svatý vzal Mojžíše, služebníka, který se zcela podvolil Jeho vůli, a přivedl jej na vrcholek hory, aby si s ním promluvil z očí do očí. Když Mojžíš sestoupil z hory, aby o všem podal zprávu Izraelitům, jeho tvář tak odrážela Boží slávu, že celá zářila. „Když Áron a všichni Izraelci uviděli, jak Mojžíšovi září kůže na tváři, báli se k němu přistoupit.“ (Ex 34,30) Apoštol Pavel to popisuje slovy: „synové Izraele nemohli pohlédnout na tvář Mojžíšovu pro její pomíjivou zář.“ (2.Korintským 3,7)
Tato sláva, která se odrazila na Mojžíšově tváři, po čase pohasla, byla totiž pouze zábleskem duchovní slávy, která měla teprve přijít. To, co se stalo Mojžíšovi, se nedá srovnat s tím, co touží Duch Svatý dělat dnes. „Byla-li služba vedoucí k odsouzení slavná, oč ji převyšuje služba spravedlnosti! Ano, ona sláva vůbec nebyla slávou ve srovnání s touto slávou vše přesahující! Jestliže přišlo slavně to, co pomíjí, oč slavnější je to, co zůstává! (2.Kor 3,9-11) Jinými slovy, pokud Boží sláva, která se zrcadlila na Mojžíšově tváři, nakonec pohasla a přitom měla takovou usvědčující moc, tím více bude současná Kristova sláva, vyvěrající z nitra nás, Kristových služebníků skrze Ducha svědectvím, které ostatní kolem nás usvědčí a přesvědčí.
Jako Kristovi služebníci máme k dispozici nevysychající studnici Boží slávy! Tak pozvedni k Němu svou hlavu a přijmi tuto trvalou Pánovu přítomnost.