Mnozí tvrdí, že Pána milují, ale nemají s Ním společenství. Přicházíme do Jeho bran a Jeho nádvoří s díkůvzdáním a s chválou. Chválíme ho písněmi a na hudební nástroje, v slzách zvedáme ruce a voláme „hosana“. Ale to je pořád jenom jednosměrná komunikace.
Spěcháme do Jeho přítomnosti v zavřené komůrce, kde Ho uctíváme a předkládáme Mu své prosby a pak zase odběhneme pryč. Kolikrát On byl připraven otevřít nám své srdce a mluvit s námi, ale běda, nikdo nenaslouchal.
Po svém vzkříšení se Ježíš zjevil dvěma svým učedníkům na cestě do Emaus. Byli zarmouceni Ježíšovým odchodem a ve svém zármutku svého Mesiáše nepoznali. Zatímco spolu rozmlouvali, Ježíš chtěl také mluvit, protože toho měl tolik na srdci, s čím se chtěl s nimi podělit. Nakonec se už nemohl držet zpátky: „A začal od Mojžíše a od všech proroků a vysvětlil jim ve všech Písmech to, co o něm bylo napsáno.“ (Lukáš 24,27)
Tito učedníci nemohli zažít nic úžasnějšího! Slyšeli Jeho hlas, a když odešli, řekli: „Což nám srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (Lukáš 24,32) Tito dva muži měli velikou radost, ale co Ježíš? Také On byl naplněný radostí, protože měl několik hodin na to, aby mluvil. Tam prožil svoje první obousměrné společenství ve své oslavené podobě. Jeho osamělé srdce tím bylo dotčeno a Jeho potřeba byla naplněna.
Myslíme si, že Ježíš je potěšen tím, co pro Něj děláme, ale jde o mnohem více. Náš Pán odpovídá na naši víru. Mluví o nás s Otcem. Těší Ho, když mu důvěřujeme a s radostí nám dává odpočinutí a pokoj. Jsem přesvědčen, že Jeho největší touhou je mít osobní komunikaci tváří v tvář s těmi, které zanechal zde na zemi.
Když budeš sám s Pánem a budeš Mu vylévat své srdce, nezapomeň také naslouchat.