Modlitba vskrytu se odehrává, když jsme sami. "...když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění." (Matouš 6:6)
Ale je toho víc. Slovo "pokojík" v řečtině znamená "soukromá místnost, tajné místo". To bylo Ježíšovým posluchačům jasné, protože domy v té době měly malou vnitřní místnost, která sloužila jako sklad nebo úložná skříň. Ježíš lidem kázal, aby šli do tohoto pokojíku a zavřeli za sebou dveře. Je to pokyn pro jednotlivce, protože toto není modlitba, která se může odehrávat v církvi nebo vůbec s někým dalším.
Ježíš šel příkladem, když se odcházel modlit na místa, kde měl soukromí. Zas a znova Bible zmiňuje, že "šel stranou", aby se modlil. Nikdo nebyl víc vytížený než On, neustále řešil potřeby ostatních a měl minimum času pro sebe. A přesto čteme, že "Ráno vstal dlouho před rozedněním a šel ven. Odešel na opuštěné místo a tam se modlil" (Marek 1:35). A "Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil." (Matouš 14:23)
Zamyslete se nad pokynem, který dostal Saul v knize Skutků. Když se dal Ježíš pronásledovateli své Církve poznat, neposlal Saula na církevní shromáždění ani za velkým modlitebníkem Ananiášem. Ne, Saul měl strávit tři dny o samotě, aby se modlil a seznamoval se s Ježíšem.
Všichni máme výmluvy, proč se nemůžeme modlit o samotě, v soukromí. Říkáme, že nemáme žádné takové místo nebo žádný čas. Thomas Manton, zbožný puritánský spisovatel, o tom píše toto. "Říkáme, že nemáme čas se modlit vskrytu. Přesto máme čas na všechno ostatní: čas na jídlo, čas na pití, čas na děti... ale ne čas na to, co drží toto všechno pohromadě. Říkáme, že nemáme žádné tajné místo, ale Ježíš našel horu, Petr střechu, proroci divočinu. Když někoho miluješ, najdeš místo, kde s ním budeš sám."